Soukromý vesmír Heleny Třeštíkové ukazuje zcela běžný život
Do českých kin vstupuje nový dokument s názvem Soukromý vesmír. Jeho autorka na něm pracovala 37 let. Jde o dějiny jedné rodiny sestříhané do celovečerního filmu. Režisérka Helena Třeštíková snímek přiblížila v rozhovoru na Rádiu Česko.
Soukromý vesmír vypráví osud režisérčiny kamarádky, socioložky Jany Kettnerové a jejího manžela, elektrikáře Petra, kterým se v 70. letech narodil syn Honza.
Na první pohled jde o běžný a ničím zvláštní příběh. Kdy jste se rozhodla, že budete v natáčení pokračovat? Původně podle vašich slov mělo jít o krátký snímek.
Ten krátký snímek vzniknul v roce 1975. Natočili jsem narození syna Honzy a mně v průběhu doby napadlo, že by bylo zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet dále život člověka, kterého jsme zachytili při jeho příchodu na svět. Ze začátku to bylo chaotické natáčení. Sbírala jsem materiál, dělala jsem mezitím samozřejmě jiné projekty. A vlastně před šesti lety jsem se rozhodla, že ten materiál nějak dám dohromady a že z toho uděláme film a vznikl film Soukromý vesmír.
Z Honzy se vyklubal poměrně nekonformní člověk, který zmizel ve světě. Ani jeho rodiče pořádně nevěděli, kde se jejich syn nachází. Nekomplikovalo vám to natáčení?
To byly doby, kdy to vypadalo, že ten projekt asi vůbec nevznikne, protože Honza opravdu cestoval po světě a vždycky podal zprávu odněkud z dálky a pak zase zmizela byl někde jinde. Pak se usadil ve Španělsku, tam jsme ho navštívili a pak už to dále pokračovalo.
Jakým způsobem jste do filmu zasadila historické události naší země, kterých od sedmdesátých let rozhodně nebylo málo?
Měla jsem právě pocit, že tady ten film by měl taková kombinace malých dějin a velkých dějin. A ty velké dějiny se tam objevují na televizní obrazovce, což je takové magické oko dneška. Každý televizi má a chtě nechtě realita světa se k němu přes tu televizi přiblíží. Tím se tam objeví různé události, které více, či méně ovlivňovaly náš život. Asi taková nejzásadnější je Sametová revoluce v roce 1989, ale zároveň jsou tam jistě spousty dalších takových dějů, které byly obrazem té doby.
Na tomto snímku jste pracovala už zmíněných sedmatřicet let. V jakém roce příběh končí?
Příběh končí v roce 2011, kdy Honza oslaví své 37 narozeniny.
A proč jste se to rozhodla ukončit v roce jeho sedmatřicátých narozenin, proč jste nepočkala třeba na čtyřicáté?
Ono to mělo být původně na narozeniny třicáté páté a tak byly i stanoveny všechny granty, které jsem na to dokončení dostala. Já jsem požádala, protože se mi zdálo, že bych to potřebovala přece jen nějak dodělat, tak ještě o dva roky prodloužení. A tak vznikla tahle zvláštní číslovka 37.
Co váš snímek přináší, co jste jím chtěla ukázat? Předpokládám, že jde o trochu jinou perspektivu, než kterou nabízely vaše předchozí filmy jako René nebo Katka, které se zabývaly osudy lidí na okraji společnosti.
Tady to je příběh lidí zcela běžných, tak jako jsme my, vy, já… Žijeme si své životy a v průběhu těch životů řešíme různé věci. To je, o co usilujeme, kam směřujeme, co jsou naše cíle a nakolik se nám je daří plnit. Co jsou jistoty a nejistoty našeho života, jak máme vychovávat svoje děti, nakolik jsme ztotožněni s tím světem, do kterého se narodíme. Tak doufám, že tyto otázky tam snad v tom filmu diváci budou číst.
