Mikael nemluví. Pokud promluví, obvykle začíná slovy „nikdy" nebo „vždycky", protože když už něco říká, jsou to cenné životní rady potomstvu. Zdá se, že vážený soudce a řádný občan Finska má plné právo radit synovi, jak se vypořádat s výzvami. Až do chvíle, kdy ho zastihne zpráva o smrti bývalé manželky a návrat dcery, kterou roky neviděl. Mezi předčasně dospělou Tildou a jejím mladším bratrem Danim se začne vytvářet cosi, co nápadně připomíná incestní vztah. A tomu musí Mikael, střídmý muž práva a chladného řádu, stůj co stůj zabránit.

9:15 27. července 2010 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Finský režisér Aleksi Selmenperä proslul svou zálibou v málomluvných a uzavřených postavách. Soudce Mikael je v tomto ohledu hotovým mistrovským dílem. Provázen pomalou až statickou kamerou prochází filmem Špatná rodina jako ledový monument. Herec Ville Virtanen diktuje postavu chladnýma očima a přísným výrazem, který v průběhu děje stále více podléhá náhlým hysterickým záchvěvům. Co začalo jako humorná snaha překazit sblížení nalezené dcery a milovaného syna, se zvrhává do zcela absurdní a kruté obsese udržením iluze normality i za cenu abnormálních činů.

Severská záliba v zobrazování rodiny vyšinuté z vazby, rodiny s otřesenou autoritou v čele, nachází ve Špatné rodině svérázný výraz. Selmenperä vkusně dávkuje černý humor a štiplavé drama, absurditu nevytváří násilím, ale nechává ji prýštit z banalit. Příběh, který by kdykoli mohl sklouznout k nepřirozenosti a fraškovitosti drží až do samotného závěru pevně v rukou. Pomalu odlupuje ledový krunýř z Mikaela i jeho dětí, precizně vykresluje nepřeklenutelný citový chlad a neschopnost komunikovat. Hlavní hrdina se díky své umanutosti divákovi otevírá v maximální možné intimitě a s ním i celá jeho nefungující rodina. Pronásledováni mlčením a neschopností sdělovat své city, jsou všichni aktéři příběhu nevyhnutelně hnáni do rozpačité samoty.

Mezi iluzí úvodu a deziluzí konce leží překvapivě pestrá paleta emocí, kterou Aleksi Selmenperä dokáže důmyslně spojit výraznou atmosférou, v níž se mísí chladný odstup a nakažlivý černý humor. Mikaelova odtažitost skrývaná za velká slova „nikdy" nebo „navždy" je v jádru dojemná. Závěr totiž ctěného soudce zastihuje uprostřed zjištění, že veškeré úsilí o normální blízkost vede jen k abnormální izolaci. A jeho zjev tak místo chtěné přísnosti získává rysy krajního zoufalství. Skvělá práce s postavou, skvělá práce s filmem.

Hodnocení: 80%

Paha perhe (Finsko 2010)

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít