Strýček Búnmí: spiritualita a všednost v těsném objetí
Festival v Cannes, nejvýznamnější filmová přehlídka na světě, měla letos velmi nečekaného vítěze: Zlatou palmu si odnesl film Strýček Búnmí thajského výtvarníka Apichtponga Weerasethakula. Více o tomto tajuplném díle, které tak nadchlo předsedu canneské poroty Tima Burtona, vám ve své recenzi řekne náš hudební a filmový redaktor Aleš Stuchlý.
Jak můžeme slovy popsat to, čemu nelze porozumět? To je otázka, která se vkrádá po shlédnutí libovolného z filmů svérázného thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula. Jeho tvorba se naprosto vymyká všemu, s čím se lze v umělecké kinematografii setkat - Weerasethakulovy intimní, kontemplativní filmy jako by byly utkány z volně provázaných asociací, podléhajících jakési snové chronologii. Připomíná hypnotizující samomluvu, která jsou ale zároveň otevřena nejširšímu interpretačnímu poli.
Takový je i autorův nejnovější opus Strýček Búnmí, bytostně svázaný s tématem prostupnosti života a smrti a tajemstvím reinkarnace. Unikavý, ztišený film, rezignující na všechny dramaturgické standardy, bude jistě na většinu diváků působit značně matoucně. Téma rozpomínání se na minulé životy je prostoupeno nepříliš srozumitelnými odkazy k thajské mytologii a folklóru, nedramatický děj je oživován laskavým pomrkáváním na fanoušky komiksů a sedmdesátkových hororů, postavy občas pronášejí podivné sentence až obřadním způsobem, do zvukové stopy často vstoupí bez zřejmého důvodu až zlověstná tenze. Fantaskní výjevy a serióznost se tu zcela nepředvídatelně mísí s nadsázkou, jímavost střídá jemná komika. Jenže: Strýček Búnmí je ve své racionální neuchopitelnosti zároveň velmi soudržný, svým způsobem vlastně divácky vstřícný. A v mnohém fascinující.
Snímek, jemuž dominují dovedně komponované dlouhé záběry thajské džungle, nás zvolna vede vstříc mysterióznosti obyčejného života. Je zážitkem sledovat, jak Weerasethakul nakládá s posvátným a profánním: bizarní zjevení i zázraky jsou ve Strýčkovi Búnmím neoddělitelné od každodenního bytí, spiritualita a všednost tu splývají v těsném objetí. Režisérova novinka zároveň prozrazuje pozoruhodný vývoj: thajský solitér do jisté míry opouští odvážně eliptickou a promyšlenou strukturu svých předchozích snímků ve prospěch osvobodivého primitivismu.
Film Strýček Búnmí byl ostatně od počátku zamýšlen jako součást většího uměleckého projektu nazvaného právě Primitive, který se váže k provincii Isan na severozápadě Thajska. Vedle celovečerního filmu Apichatpong Weerasethakul zrealizoval výstavu Primitive, která má podobu série sedmi projekčních ploch, samostatnou instalaci s jedním plátnem Fantomy vesnice Nabua, která má své internetové pokračování, a také krátký film Dopis strýčkovi Búnmí. Nakonec, ve spolupráci s milánským nakladatelstvím Edizioni Zero, vydal autorskou knihu CUJO, která celý projekt završuje.
Strýček Búnmí není okázale „jiný" film - ze všech dosavadních autorových titulů je v něm absence artistní pózy a snobského kalkulu cítit nejvíc. Weerasethakulův snímek jistě míří proti běžné logice, na druhou stranu nám ale nevšedním, zenově klidným způsobem otevírá a „vylaďuje" mysl.
Hodnocení: 80%
