Sympaticky "nic neřešící" Ženich pro Jasmínu
Filmy, jejichž cílem je smířlivěji vyobrazit soužití menšiny a většiny, jsou vydány všanc nepříjemné křeči. Chvályhodný úmysl snadno přepouští místo agitačním sloganům, svět pozbývá realistické kontury a stává se více či méně iritující utopií z příruček.
Jak se podobnému úskalí elegantně vyhnout, předvádějí tvůrci španělsko-marocké koprodukce Ženich pro Jasmínu. Film, zabývající se vztahy marocké menšiny a španělské většiny v provincii Extremadura, se k optimismu a idyličnosti hrdě hlásí. Právě na ní staví svou přívětivou a přitom nevtíravou poetiku.
Jasmína je mladá emigrantka, která si do Španělska přijela splnit sen o lepším životě - studium, dobrá práce, ženich. Ke sňatku ji netlačí jen ženské snění, ale i pragmatická potřeba získat povolení k pobytu. Hledání ochotného mužského protějšku tvoří osu vyprávění, které scénář komponuje jako sled navazujících a volně se prostupujících povídek. Každý ze segmentů blíže představuje jednotlivé postavy, odvíjí kus příběhu o nelehké symbióze kultur i zcela všedních starostech Jasmíny a jejích přátel.
Jakkoli se v Ženichovi pro Jasmínu rýsují mnohá závažná témata, film kolem nich protančí s úsměvem na rtech. Není to úsměv idiota, ani vlezlé zubení exotické modelky, spíše zmoudřelé a ironické pousmání. Scény z manželství i společenských událostí disponují šaramantním humorem, který vyrůstá z neokázalé autenticity situací. Všednost a nadhled překlenují i všudypřítomné nepochopení mezi rozdílnými kulturami. Nejde tu o otevírání hlubokých ran, spíše o smířlivé "nicneřešení", přátelsky pojatou fiestu, která si člověka snadno získá na svou stranu. "I kdyby skončily všechny války a zmizely problémy, svět by byl stejně tragické místo", říká ve stavu apatie jedna z postav. "Tak se z toho nezblázníme", jakoby chtěli dodat tvůrci.
Režisérka Irene Cardona volí optimální stylizaci, která skočným tempem, variabilní kamerou i rozzářeným hudebním doprovodem Oscara Lopéze Plazy může připomenout Jeunetovu Amélii z Montmarteru, aniž by však zabředala do infantility. Ženich pro Jasmínu dosahuje křehké rovnováhy mezi dramatem a komedií. Z područí žánrových obezliček se vždy dokáže včas vykoupit - roztomilým úsměvem nebo střihem, který zbytečně nedoříkává zjevné.
Přívětivého ducha filmu podtrhuje výtečný casting. Sanaa Alaoui postavě Jasmíny propůjčila usměvavou zář, José Luis García Pérez vede asociálního flákače Alfreda s jemnou ironií, María Luisa Borruel a Oscar Alonso ztvárňují stárnoucí manželský pár se šarmem, jež jakoby odkazoval na sarkastický humor Pedro Almodóvara. Herecký balet jen vyzdvihuje největší sílu Ženicha pro Jasmínu - a tou je interakce s divákem. Nic mu nepodsouvá, ani nevnucuje, jen mu nabízí své pohostinné a neproblematické nitro. Prosvítající ostré hrany mezilidských neporozumění i multikulturních konfliktů vždy dokáže elegantně obtančit. Přesto není jen snadno zaměnitelnou veselohrou o holce, která hledá ženicha a štěstí, nebo naopak škrobeným aktivistou, zasazujícím se o spravedlivější svět. Nejvíce připomíná postavu Jasmínina ženicha Alfreda - jeho ležérně vytahaný svetr, zarostlou tvář a úsměv dobrosrdečného kavárenského povaleče.
Hodnocení: 70%
