Večerníček se na obrazovce objevuje už padesát let
Kluk s papírovou čepicí, který na houpacím koni rozhazuje lístky pohádek, má dnes padesáté narozeniny. V Československé televizi se seriály krátkých pohádek začaly vysílat v roce 1965. Za tu dobu jich vzniklo několik stovek a staly se nejprodávanějším programem České televize. Řada z nich se tak dostala do všech evropských zemí i do Austrálie, Malajsie nebo do Číny.
Kdo by neznal legendární znělku a pozdrav malého kluka. Melodii složil skladatel a dirigent Ladislav Simon, který je tak asi nejhranějším autorem v televizní historii.
Znělka se totiž spoustu let od svého vzniku nezměnila. Proč funguje dodnes, vysvětluje Simonův syn, klavírista Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jan Simon:
„Ten hudební nápad je tak příznačný a přitom má v sobě neopakovatelný prvek. Když kohokoli požádáte, aby znělku zazpíval nebo ji odcitoval na hudební nástroj, tak je to strašně těžké. Vlastně se zdá být nezapamatovatelná. Možná tou komplikovaností je tak symptomatická, že i když je dítě někde ve vedlejším pokoji, televizi nevidí, ale znělku slyší, tak je tak výjimečná, že dítě k obrazovce přitáhne.“
Pravidelná podvečerní pohádka ale existovala už pár let před prvním Večerníčkovým pozdravem. Tehdy se pořad ještě jmenoval Stříbrné zrcátko. Pak jeho vysílací čas převzal večerníček, jak ho známe dodnes.
Přímo pro tento formát začaly vznikat pohádkové seriály. K těm nejstarším patří třeba Broučci, O loupežníku Rumcajsovi nebo Pohádky z mechu a kapradí namluvené Jiřinou Bohdalovou.
„Vochomůrka byl takový troubovatější a silnější a Křemílek takový mentorský. Vymyslela jsem si na to hlas, režisér Smetana mi řekl charakteristiku dalších postaviček, natočilo se to a teprve potom na to kreslili. Takže já jsem byla stejně zvědavá jako diváci, když se to promítalo v televizi, protože jsem to neznala,“ říká Jiřina Bohdalová.
Nejčastějším druhem večerníčků byly právě ty animované. Na nich tehdy pracovala také maminka další rozhlasačky - šéfredaktorky dnešního Radia Junior Zory Jandové. Ta vzpomíná, jaká dobrodružství první diváci prožívali.
„Na první večerníčky jsem se chodila koukat k sousedům, protože jsme neměli televizi. Pak jsme měli televizi, která byla daleko větší než samotná obrazovka. Vypadalo to úplně předpotopně,“ směje se Zora Jandová.
Už za čtyři roky po prvním vysílání ale počet televizorů vzrostl o celý milion a z večerníčků se stal celorepublikový kult. Vývoj se odrazil i na vysílacích časech. Nejprve byla večerní pohádka na programu jen jednou týdně, postupně se přidávaly další dny a od roku 1973 běží večerníček denně.