Zklamání sezóny: Bibliotheque Pascal aneb otrava filmem

Čtyři roky starý snímek maďarského režiséra Szabolcse Hajdua Bílé dlaně patří bezpochyby k nejvýraznějším titulům současné evropské kinematografie. Civilní epizodické drama, inspirované životním osudem režisérova bratra-kdysi úspěšného sportovce, potvrdilo již dříve tušené: tenhle talentovaný tvůrce rád točí o věcech, které dobře zná.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu Bibliotheque Pascal | Foto: AČFK

Autorova tendence využít pro stylizaci filmu svých vzpomínek na dětství se výrazně projevuje i v jeho aktuálním, vzývaném i zatracovaném snímku Bibliotheque Pascal.


Příběh mladé Mony, která empatickému úředníkovi na sociálce vypráví svou krkolomnou životní pouť, aby získala zpět do péče svou malou dcerku, má dvojí osobní rozměr: fantaskní styl vyvěrá z autorovy dětské potřeby přemalovat šeď debrecínského sídliště, na němž vyrůstal, jiskřivými barvami. O strastech sexuální otrokyně, které zažívá Mona v druhé polovině filmu, mu pro změnu vyprávěla prodavačka při jeho pobytu v Rumunsku.

Zatímco autentické Bílé dlaně připomínaly pečlivě promyšlenou a virtuózně provedenou gymnastickou sestavu, Bibliotheque Pascal před realitou utíká k neuvěřitelně těžkopádné obrazotvornosti. Hajduovy výtvarné ambice byly znát hlavně ve starším artistním snímku Tamara, tentokrát ovšem jeho film evokuje spíš jakési vetešnictví imaginace: tvůrce hlavně v první půli okázale přebírá estetická schémata filmů již notně znavených sígrů Emira Kusturici či Terryho Gilliama a vycpává je strnulými dialogy; výsledkem je pouze zoufale utahaný nonsens.

Z filmu Bibliotheque Pascal | Foto: AČFK

Místo hravosti tu vládne stereotypní nuda, místo „felliniovské" barvitosti a magie divák inkasuje příval vizuálních klišé - scény z liverpoolského nevěstince, jež dal filmu jeho název, asi měly být poutavě klinické, ale jsou jen nepůvodní a mělké. Recenzenty hojně papouškované zmínky o klipech Lady Gaga nebo poetice Mechanického pomeranče mají svůj význam, ale trochu jiný, než je jim asi přisuzován: Hajduův opus totiž charakterizuje především pofidérní symbolika a spektakulární, leč nenaplněné surrealistické ambice.

Vypíchnout si zaslouží snad jen poslední scéna-záběr, která poutavě ilustruje hlavní tezi snímku, jež by mohla znít: jakkoli byl náš dosavadní život strašlivý, jakkoli k nám byl osud zatím nemilosrdný, nosíme v sobě zbraň, která nám pomůže se této tíhy zbavit. Můžeme si skutečnost kolorovat fantazií, můžeme se bránit - svou vlastní imaginací.

Z filmu Bibliotheque Pascal | Foto: AČFK

To určitě není špatné východisko, žánrový mix pohádky, tragikomedie a thrilleru
by ale potřeboval mnohem zdatnějšího scenáristu, než je Hajdu. Tentokrát navíc maďarská hvězda zklamala i ve funkci režiséra: orgie jurodivých výjevů totiž působí v Bibliotheque Pascal bezmála toxicky.

Hodnocení: 30%

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme