Čtyři roky starý snímek maďarského režiséra Szabolcse Hajdua Bílé dlaně patří bezpochyby k nejvýraznějším titulům současné evropské kinematografie. Civilní epizodické drama, inspirované životním osudem režisérova bratra-kdysi úspěšného sportovce, potvrdilo již dříve tušené: tenhle talentovaný tvůrce rád točí o věcech, které dobře zná.

11:00 30. září 2010 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Autorova tendence využít pro stylizaci filmu svých vzpomínek na dětství se výrazně projevuje i v jeho aktuálním, vzývaném i zatracovaném snímku Bibliotheque Pascal.

Příběh mladé Mony, která empatickému úředníkovi na sociálce vypráví svou krkolomnou životní pouť, aby získala zpět do péče svou malou dcerku, má dvojí osobní rozměr: fantaskní styl vyvěrá z autorovy dětské potřeby přemalovat šeď debrecínského sídliště, na němž vyrůstal, jiskřivými barvami. O strastech sexuální otrokyně, které zažívá Mona v druhé polovině filmu, mu pro změnu vyprávěla prodavačka při jeho pobytu v Rumunsku.

Zatímco autentické Bílé dlaně připomínaly pečlivě promyšlenou a virtuózně provedenou gymnastickou sestavu, Bibliotheque Pascal před realitou utíká k neuvěřitelně těžkopádné obrazotvornosti. Hajduovy výtvarné ambice byly znát hlavně ve starším artistním snímku Tamara, tentokrát ovšem jeho film evokuje spíš jakési vetešnictví imaginace: tvůrce hlavně v první půli okázale přebírá estetická schémata filmů již notně znavených sígrů Emira Kusturici či Terryho Gilliama a vycpává je strnulými dialogy; výsledkem je pouze zoufale utahaný nonsens.

Místo hravosti tu vládne stereotypní nuda, místo „felliniovské" barvitosti a magie divák inkasuje příval vizuálních klišé - scény z liverpoolského nevěstince, jež dal filmu jeho název, asi měly být poutavě klinické, ale jsou jen nepůvodní a mělké. Recenzenty hojně papouškované zmínky o klipech Lady Gaga nebo poetice Mechanického pomeranče mají svůj význam, ale trochu jiný, než je jim asi přisuzován: Hajduův opus totiž charakterizuje především pofidérní symbolika a spektakulární, leč nenaplněné surrealistické ambice.

Vypíchnout si zaslouží snad jen poslední scéna-záběr, která poutavě ilustruje hlavní tezi snímku, jež by mohla znít: jakkoli byl náš dosavadní život strašlivý, jakkoli k nám byl osud zatím nemilosrdný, nosíme v sobě zbraň, která nám pomůže se této tíhy zbavit. Můžeme si skutečnost kolorovat fantazií, můžeme se bránit - svou vlastní imaginací.

To určitě není špatné východisko, žánrový mix pohádky, tragikomedie a thrilleru
by ale potřeboval mnohem zdatnějšího scenáristu, než je Hajdu. Tentokrát navíc maďarská hvězda zklamala i ve funkci režiséra: orgie jurodivých výjevů totiž působí v Bibliotheque Pascal bezmála toxicky.

Hodnocení: 30%

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít