Nevýrazné písničkářství Holy Sons
One-man projekt Holy Sons (přestože má na kontě už devět elpíček) zrovna nepatří mezi nejznámější jména na hudební scéně. Je tomu tak i proto, že vystupuje spíš sporadicky a své desky vlastně nijak standardně nepropaguje.
Za názvem v matoucím množném čísle se ale skrývá osobnost, která si respekt získala svými souběžnými angažmá v jiných kapelách - Emil Amos je polovinou doomových legend Om a bubeníkem portlandských psych-rockerů Grails.
Emil Amos se svému hudebnímu dítku Holy Sons pilně věnuje už od roku 1992. Původně prý z čistě terapeutických důvodů začal podomácku nahrávat introspektivní skladby, jejichž počet se k dnešku vyšplhal až přes neuvěřitelnou tisícovku. Přestože dosud s Holy Sons živě vystoupil jen párkrát a marketing nechává na staré dobré šeptandě, má poměrně oddanou základnu fanoušků. Teprve se svou devátou řadovkou Survivalist Tales se vlastně poprvé vydává na turné, kterým desku regulérně zpropaguje.
Od Holy Sons ale nečekejte ani vzdálenou nápodobu jeho domovských kapel (zejména pak ne Om). Amos vyměnil bubenické paličky za akustické i elektrické kytary, synťáky a sem tam nějaká elektronická udělátka, šamanské repetitivní rytmy nahradily snové aranže a stylové chameleonství. Ve zvláštním protikladu k silně osobním a ponurým textům stojí provzdušněné indie-folkové vybrnkávačky s psychedelickým nádechem. Amosův pověstný perfekcionalismus, který mu velí s jednotlivými písněmi trávit doslova roky, ovšem nezakryje fakt, že jejich autor je mnohem lepším bubeníkem než skladatelem. O silnou melodii se mu na Survivalist Tales podaří zavadit opravdu zřídkakdy (čestnou výjimkou tu zůstane možná skladba Payoff). Většina alba se ale pohybuje mezi nijak ohromujícím písničkařením a vysloveně pofidérním easy-listeningem, který nezachrání ani sebehlubší texty.
Co dodat? Survivalist Tales je nevýrazná, žánrově neujasněná nahrávka, která nepřináší mnoho neslyšeného jinde. Příznivcům křehkých poloh jinak „tvrdých" muzikantů doporučuju například dech beroucí sólovky Stevea von Tilla, Emilu Amosovi pak návrat k tomu, co mu jde výrazně líp, tedy třeba za bicí soupravu v Om. I když on by mi asi odpověděl verši ze skladby Look of Pain!: „I tried and I tried my best / So fuck the rest".
