120 let Sergeje Sergejeviče Prokofjeva
V sobotu 23. dubna si připomínáme jedno významné hudební výročí: 23. dubna tomu bude přesně 120 let, co se narodil jeden z největších skladatelů 20. století, ruský dirigent a klavírista Sergej Sergejevič Prokofjev. Jeho medailon s ukázkami z jeho klíčových děl pro vás připravil náš redaktor a Prokofjevův velký fanoušek Aleš Stuchlý.
Tento nejmoudřejší ze všech soudobých skladatelů má horoucí srdce. S. M. Ejzenštejn
Sergej Prokofjev (* 23.dubna 1891 - 5. března 1953) dokázal výrazně promluvit do mnoha oblastí hudebního umění a přitom si vždy udržoval vzácnou vnitřní integritu, která vycházela z minulosti, ale cílevědomě mířila k budoucnosti. Prošel vývojem od disonantně a agresivně působící hudby (Skytská svita, klavírní cyklus Sarkasmy) přes období neoklasické 1. symfonie D dur zkomponovaná v haydnovském stylu) až k vlastnímu hudebnímu výrazu. Pro něj byl příznačný vyrovnaný podíl intelektu a lyrizace, tanečnost, dráždivé harmonie a ironický nadhled. Právě v tom se Prokofjev nejvíc podobal velkým mistrům dob minulých: nacházel soulad mezi rozumem a vášní, myšlenkou a citem, vtipem a vážností - mezi osobním prožitkem a obecně platným sdělením. Nevyčerpatelná melodická invence se v jeho kompozicích pojí s mistrnou instrumentací; kontrastnost, hravost a pádnost jeho hudebních nápadů evokuje filmový střih.
Komponovat začal Sergej Sergejevič již ve svých deseti letech. Základní hudební vzdělání získal od své matky, a od roku 1904 následovalo studium na petrohradské konzervatoři. Už tehdy veřejně vystupoval s vlastními skladbami, kterými provokoval dobovou kritiku. Mnoho klavírních děl, vzniklých během studií, vyneslo mladému Prokofjevovi pověst potížisty, jež odmítá následovat své učitele. Po bolševické revoluci v roce 1918 odjel do USA: v zámoří jej však čekala spíš umělecká provinčnost a nepochopení. Na radu svého přítele a baletního inovátora Ďagileva se přestěhoval roku 1920 do Paříže a mezi ruskými emigranty tu na čas našel druhý domov. Zpočátku byl v Paříži o jeho tvorbu velký zájem, ale poté, co se objevily první intriky a neshody mezi přáteli, odjel Prokofjev do bavorského Ettalu. Při pobytu v Bavorsku se oženil a následně se vrátil do Paříže.
Často s velkým úspěchem koncertoval na sovětském velvyslanectví a byl opakovaně přesvědčován k návratu do své rodné země, což jako zcela apolitický člověk odmítal. Po dlouhém váhání nakonec podlehl a napsal hudbu k modernímu baletu Ocelový skok, jehož dějištěm na scéně je železniční stanice a tovární hala. V roce 1929 uspořádal druhé turné po Sovětském svazu, ovšem byl přijat chladněji, jelikož sovětští kritici jeho hudbu označili za formalistickou a pro sovětské občany škodlivou. Z propagandistických důvodů však Sovětský svaz nadále usiloval o Prokofjevův návrat zpět do vlasti. Na jaře 1936 - v době vrcholících stalinských represí - se s rodinou usadil v Sovětském svazu natrvalo. V tomto období složil např. své vrcholné baletní dílo Romeo a Julie (1935) vytvořené pro Velké divadlo v Moskvě (světová premiéra však byla nakonec v Brně).V časech nacistického ohrožení pak napsal mj. vynikající hudbu k Ejzenštejnovým filmům Alexandr Něvský a Ivan Hrozný a opery Semjon Kotko (1939) či Vojna a mír (1942).
Stejně jako jiný velikán hudby 20. století, Dmitrij Šostakovič, byl i on nadále podrobován tvrdé propagandistické kritice; v roce 1948 byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v Sovětském svazu zakázána. Jeho žena byla obviněna ze špionáže, zatčena a uvězněna v gulagu. Ačkoli Prokofjev trpěl od roku 1948 těžkou nemocí, neustal téměř do svých posledních dnů v práci. Svému onemocnění podlehl v Moskvě 5. března 1953.
Sergej Prokofjev - geniální autor sedmi symfonií, četných instrumentálních koncertů, klavírních sonát a hudby komorní, scénické i filmové - zemřel ve stejný den jako Stalin.
