Alan Vega: Suicide začali jako „Two Blues Jews“
Už téměř před 40 lety založil Alan Vega s Martinem Revem elektro-punkovou skupinu Suicide a razantně tím ovlivnili a dodnes ovlivňují směřování nezávislé hudby.
Především jejich první dvě alba zní dodnes jako odzbrojující dílo a mnoho současných hudebníků se jimi bez skrupulí inspiruje. Například nedávný singl Born Free vystavěla rapperka M.I.A právě na skladbě Ghost Rider z prvního alba Suicide.
Duo spolu natočilo v průběhu čtyř dekád pouhých pět desek, ale Suicide se de facto nikdy nerozpadli. Alan Vega i Martin Rev se věnují různým sólovým projektům, ovšem nedávno je opět spojilo jejich debutové album, které v impozantní a zcela pozměněné podobě představili na konci května na Primavera Sound Festivalu v Barceloně, kde den po jejich ohlušujícím setu vznikl i následující rozhovor.
Letos 73letému Alanu Vegovi by se v češtině slušelo vykat už jen z úcty k žijící legendě, jenže pokud s ním strávíte nějaký čas, zjistíte, že v kontrastu s jeho nekompromisním uměleckým projevem stojí vřelá a výsostně přátelská osobnost.
Poslechněte si celý rozhovor doplněný související hudbou
Včerejší vystoupení Suicide mě nadchlo hlavně proto, že jste jednoduše mohli přehrát celé první album tak, jak ho všichni znají, ale vy jste to neudělali.
Neudělali jsme to, ale mohli bychom. Martin může zahrát cokoliv na světě. Ale to nám není vlastní, nemáme to v krvi. My nejsme skupina z minulosti, která hraje stále to samé jako jiné kapely, které hrají všechno stejně, neustále dokola. My takoví nejsme, pokaždé je to jinak. Ale jsme blízko, alespoň sled skladeb je stejný, takže vím, kam co patří. Protože se Suicide je všechno většinou natolik bláznivé, že vůbec neznáme řád věcí. Při těchto koncertech ale určitý řád panuje a zároveň je uvnitř celé struktury veškeré šílenství.
Myslel jsem na to včera na pódiu, protože mi vše přišlo tak mlhavé a abstraktní, že jsem nemohl najít záchytný bod. Přesto šlo všechno z nějakého nepochopitelného důvodu naprosto skvěle. Vše do sebe přesně zapadalo a perfektně jsem do hudby napasoval svůj hlas. Slyšel jsem to tak. A potom za námi chodili lidé a říkali, že to byl náš nejlepší koncert, což si myslím také. Protože ať jsem včera udělal cokoliv, říkal jsem si: „Páni, je to dokonalý! Naprosto v pořádku.“ Nevím, jak pod pódiem, ale na něm to znělo skvěle. Slyšel jsem jenom hluk, ale nějak jsem se do něj trefoval: „John, John, John, Johnny…“ Ihned jsem se přesně trefil do správných míst. Byl to zázrak.
Celý rozhovor bez hudby si můžete také stáhnout.
Také jste hráli neuvěřitelně nahlas. To byla vaše podmínka?
Ano, byla. Pokaždé jdeme za zvukařem a říkáme mu, aby nastavil hlasitost přes horní hranici. Děláme to tak všude. Včera mi někdo říkal, že mu během našeho vystoupení vypadaly všechny plomby ze zubů. Kamkoliv přijedeme, všichni říkají, že jsme byli nejlepší. Ale kdo ví. Každopádně já jsem takhle šťastný. Marty hraje pokaždé skvěle. Někdy to ale lidé tolik neocení, protože zníme naprosto šíleně. Ale teď je to s daným pořadím jiné. Až nás příště uvidíš, bude show zase úplně jiná, ačkoliv sled skladeb zůstane stejný. A takoví jsou Suicide.
Ale vy často první album v kuse nehrajete. I tím byl včerejšek výjimečný.
Nehrajeme. A určitě nikdy nezkoušíme. Lidé se stále ptají, jestli zkoušíme a já na to: Zbláznili jste se? Kdybychom s Martym zkoušeli, okamžitě bychom to vzdali. Zkouška… Co to je za vtip? Většinou ani nechodím na zvukovku. Někdy se přijdu podívat, ale většinou ne. Na tom nezáleží. A všichni nám říkají, že jsme včera dali náš nejlepší koncert – a přitom máme příští rok 40. výročí od vzniku. Sám se už můžu sotva hýbat. Mám artrózu v koleni, nemocná záda. Iggy Pop má ale také bolesti. Má špatné kyčle, takže se taky skoro nemůže hýbat. Tedy on se pohybuje bez ohledu na bolest, ale když se za ním jdeš podívat po koncertě, je mu hodně zle. Takže kdo ví, pravděpodobně tohle budu dělat až do konce.
Když přehráváte písně, které vznikly tak dávno, máte stále pocit, že jsou vaše?
S nápadem hrát první album v celku přišel Paul Smith, náš manažer. A Martin řekl okamžitě ne. Já jsem si nebyl jistý. Ale samotná myšlenka se mi líbila, něco na ní bylo. Snažili jsme se získat naprosto stejné nástroje, které jsme měli tehdy, aby vše znělo přesně jako tenkrát. Ale bohužel neznělo, ačkoliv jsme nakonec totožné vybavení sehnali. Marty a já jsme totiž příliš blázniví a nakonec jsme jednoduše hráli hudbu Suicide. Takže z toho nikdy nebude jen další comeback. Už jenom hlasitost, v jaké rádi hrajeme, přiměje všechny, aby trojčili. To jsme my, Suicide. Naše věc funguje po všech těch letech i přesto, že když nám byl nápad představen, říkali jsme: „Panebože ne! Prosím, už ne!“ A nakonec se z toho stala svým způsobem nejlepší věc, která se nám kdy přihodila. Obvykle tři z pěti koncertů bývají ok, jeden bývá skvělý a jeden naprosto rozložený. Docela nedávno jsme odehráli koncert, kdy jsem začal zpívat ve špatném místě. Marty mi tedy řekl, abych počkal pár minut, ale já už se nikdy netrefil zpět. A pokud nenaleznu cestu zpět hned na začátku, je konec.
Spousta mladých kapel dneska používá váš model umělců jenom s mikrofonem a syntezátorem. Ale většina z nich se nikdy ani nepřiblíží vaší nekompromisnosti. Máš tušení, proč tomu tak je?
Protože jsou příliš slušní. Celý hudební byznys je teď takový. Nechci na to moc odpovídat, abych nezněl nějak uštěpačně. Odpovědi vidím všude, ale stejně se věci nikdy nezmění. Za starých časů, když jsme s Martinem začínali, byla doba bohatá experimentováním. A přesně to jsme dělali. Neměli jsme ani špatné nástroje, natož dobré. Syntezátor, který jsme měli, nevydával žádné zvuky. Museli jsme do něj zapojit efektové krabičky Electro-Harmonix, jednu za druhou, bylo jich asi deset, abychom z té zatracené věci vůbec vyloudili nějaký zvuk. Ale tak jsme zároveň specifický zvuk Suicide vytvořili. Až potom jsme si sehnali bicí automat. Teď má každý k dispozici sto tisíc různých bicích automatů a správná zařízení, ale když si je koupí, hrají jen jakési „ťuk-ťuk-ťuk“. Ale i když vystupujeme sólově, buď jako Alan Vega, nebo Martin Rev, nezůstaneme nikdy u kroku jedna, ale jdeme až ke kroku deset. A odtud se teprve odpíchneme. Martin onen zvuk Suicide vlastní a já mám svůj zvuk jako Alan Vega. Je to jiné, ale děláme stejným způsobem. Experimentujeme, neposloucháme, co nám dají výrobci, protože to vytváří příliš krotké, milé a malinké zvuky. Tak netvoříme, netvořili jsme a nikdy tvořit nebudeme. Díky Bohu… Díky Bohu.
S mnoha mladými umělci jsi v posledních letech spolupracoval. Například s Fuck Buttons. Ale oni jako by pro tebe jen poslušně plnili úlohu Martina.
Ano. Zároveň nikdy nejsou tak silní jako Marty. S Martinem jsem se toho naučil tolik, že teď můžu zpívat ke zvuku popelářského auta. Díky práci s Martinem teď můžu zpívat do nejhorších věcí na světě. Poslouchám, co tyhle nové kapely dělají, a i proto mě někdy požádají, abych jim něco nazpíval, což nakonec udělám. Vím, že jsou někdy blízko, ale nikdy nebudou Marty. Nikdy nebudou jako já. Je to jako otisk prstů. Vím, že se snaží být milí a komerční. Zkouší prodat desky. Začínají s penězi, což je problém. My jsme s Martinem začínali s ničím. „Two Blues Jews“ – Dva bluesoví Židi. Nic, nic, nic. Neměli jsme vůbec nic.
Dělalo vám to tenkrát vůbec starosti?
Svým způsobem trochu ano, ale spíš ne. Potřebovali jsme jen koupit věci, abychom mohli vytvářet vůbec nějaký zvuk. A z téhle situace náš sound nakonec vznikl. Genialita celé věci spočívala v tom, že jsme nic neměli. Byli jsme chudí a vytvářeli hudbu z naprosté chudoby. Z ničeho. Měli jsme jen nutkání tvořit. Všechny ty kapely dnes mají nástroje hned od začátku a vůbec s nimi neexperimentují, jen na ně hrají. Možná kdyby Suicide začínali teď, byli bychom úplně stejní. Kdo ví. Byly to jiné časy. Přišli jsme s novým zvukem, zatímco všichni hráli jenom na kytary a bicí, a proto nás také všichni tolik nenáviděli. Nemohli jsme si dovolit kytaristu ani bicí soupravu.
Nebyla i ona nenávist vůči vám pohonem k vytváření něčeho specifického? Kdyby vás všichni chválili, možná byste nevytvořili tak vlivné dílo.
Oni se nás někdy pokoušeli získat i do jiných kapel. Richard Hell chtěl Martyho dostat do své skupiny. Jiní zase chtěli, abych s nimi zpíval já. A my si říkali: Proč? Já jsem v Suicide. Už máme kapelu. Ale s někým jsme přece jen spolupracovali. Natočil jsem například desku s Alexem Chiltonem a Benem Vaughnem, který v Kalifornii skládal hudbu na zakázku pro film a televizi. Natočili jsme spolu album Cubist Blues. A Ben mi tehdy řekl něco, co mě do té doby nenapadlo: „V raných dobách Suicide každý nenáviděl. A nejenom to, Suicide nenáviděli především punkáči, a právě proto definitivní punkovou kapelou všech dob musí být právě Suicide.“ A já mu říkám: „Počkej, to je vlastně pravda. Oni nás skutečně nenáviděli. A přitom my jsme to všechno nastartovali.“
Tedy vlastně Iggy v pozdních šedesátkách se Stooges. Ale my jsme byli jakási punková mše. A pak z nějakého důvodu přestal punk znamenat to, co původně měl. Začali podvádět podstatu významu punku. A nejednou nás všichni nenáviděli, ačkoliv někteří ne. Měla nás ráda Debbie Harry z Blondie a Ramones. Ale jinak nás všichni nesnášeli. A nakonec po letech začali říkat, že jsme nejpodstatnější punková kapela.
Včera bylo zvláštní sledovat mladé dívky v prvních řadách, vypadaly jako modelky a vaši nekompromisní hudbu si naprosto užívaly.
Já vím. Stal jsem se skoro přes noc z revolucionáře bavičem. Teď sejdeme z pódia a všichni křičí nadšením. Dříve na nás házeli výkaly, mlátili mě a řvali: „Vypadni z pódia a sežeň si pořádnou práci!“ A teď je to jen naprostá láska.
Museli jste si počkat 40 let.
Říkal jsem si, co kdyby se to stalo před 20 lety a já měl víc energie. Dřív jsem si říkal: Možná jsme o 10 let předběhli dobu. Pak zase: Možná je to 20 let. Ne, možná jsme o 30 let napřed. Máš tedy pravdu. Ale už je trochu pozdě. Jsem příliš starý. Sice si to užívám a stále tvrdě pracujeme a jsme tvorbě oddaní. Upřímně si nemyslím, že dnes bys ještě mohl tvořit něco tak bláznivého. Tyhle dny jsou pryč. Mezi počítačem a televizí je všechno především o zábavě. Všechno se okamžitě přenáší a sdílí. Mohl bys někoho na pódiu zabít a všichni by začali křičet: Jóóó!
Postupně sbírám série 12“ singlů na Blast First Petite ke tvým sedmdesátinám, na kterých různí interpreti předělávají klasické skladby Suicide. Která coververze se ti líbí nejvíc?
Ještě jsem neměl příležitost všechny slyšet, protože vychází na vinylu a já nemám gramofon. Ale znám verzi Dream Baby Dream od Bruce Springsteena, protože jsem byl na koncertě, kde ji nahráli. Viděl jsem ho, užil si ho a miloval ho. Udělal skvělou coververzi. Od té doby už nemůžu Dream Baby Dream zpívat stejně.
Včera jste ji hráli jako přídavek.
Ano, ale on do té písně vložil víc intenzity. Mám od něj několik verzí, z Chicaga nebo Pittsburghu. Ale ta, kterou jsem viděl naživo a kterou vydali, je prostě nejlepší. Vehnala mi skoro slzy do očí, jak je úžasná. Je snad šest nebo devět minut dlouhá, ani sám nevím. On jen neustále jede: Dream Baby Dream, Dream Baby Dream… Keep Your Flame Burning, stále dokola. A lidi při tom v publiku pláli zapalovači. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Vy jste se s Brucem Springsteenem setkali po dost dlouhé době, že ano?
Potkal jsem se Brucem na začátku 80. let v nahrávacím studiu Power Station. V roce 1980 nebo 81. V jedné místnosti byli Suicide a ve druhé Bruce Springsteen. Se Suicide jsme nahrávali druhé album, producentem byl Rick Ocasek. Bruce se u nás ukázal a moc se mu líbilo, co jsme dělali. Před ním ještě přišla jedna slavná zpěvačka, která to, co jsme vytvářeli, nenáviděla. Ale s Brucem jsme skočili do auta, dali si drinky a trochu se uvolnili a stali se z nás skvělí přátelé.
Ale od té doby jsem ho neviděl, jen jsem slýchal, že se po nás ptá. A až po tom, co někdy před dvěma lety nazpíval cover Dream Baby Dream, tedy skoro po 30 letech, mě zahlédl na zvukové zkoušce, přiběhl ke mně, objal mě, zvedl do vzduchu a zakřičel: „Alane!“ 30 let najednou zmizelo. Požádal jsem ho o adresu a on mi ji napsal na kus papíru. Mluvili jsme spolu ještě asi tři čtvrtě hodiny a pak jsem z jeho koncertu odjel zpět do New Yorku. Otočím ten kus papíru s adresou a on to byl setlist našeho prvního koncertu! Každý mi říkal: „To musíš prodat skrz Ebay!“ A já na to: „Ne, ne. Až půjdu do rakve, půjdu do ní s tímhle kusem papíru.“ Tak skvělý dárek to byl. Od té doby jsme spolu krom pár vánočních přání nemluvili. Uvidíme se zase za sto let. Miluji ho. Miluji jeho hudbu, doslova mi zachránila život.
Obrazně, nebo fakticky?
Byl jsem na sólovém turné a zrovna jsem se rozešel s dívkou. Měl jsem pořádnou depresi a neměl jsem s sebou nic, ani magneťák. Nakonec jsem si jeden pořídil a koupil si do něj jen jednu kazetu: Born To Run od Bruce Sprignsteena a hrál ji stále dokola, což dohánělo moji kapelu k šílenství. A tohle zatracený album mi zabránilo, abych spáchal sebevraždu. Věř tomu, nebo ne. Nikdy jsem to Bruceovi neřekl, ale měl bych.
Vedle skvělého singlu s A.R.E. Weapons jsi nedávno vydal album Sniper s francouzským umělcem Marcem Hurtado. Což byla evidentně jen otázka času.
Znám Marca už spoustu let a on se v minulosti často podílel na mých výstavách. Fotografoval je. Už před deseti lety jsem s ním natočil jednu píseň pro album, které nahrával s Lydií Lunch. A asi před rokem mi poslal 13 skladeb, ze kterých jsem mohl použít 11, a uvědomil jsem si, že jeho hudba je lepší, než kdy předtím. Jakási kombinace Suicide a Marca Hurtada. Řekl jsem tedy, že s tím něco rozhodně udělám. Vše bylo naprosto v pořádku, protože mně zaplatili. Zeptal se mě, jestli může přijet osobně, ale já řekl, že ne, že to chci provést rychle. On si ani nemohl dovolit za mnou přijet, protože by mu to nahrávací firma nezaplatila. A já si řekl: Super. Později přijel kvůli natáčení videoklipu. Jenom jsem se podíval, jaké texty by se do jeho hudby hodily, protože jich mám spoustu a neustále píšu. Každou píseň jsem nahrál jen jednou, napoprvé. Pak jsem si to poslechl znovu, což nedělám příliš často, a nic už jsem nepřidával, jenom něco vyházel, bylo toho příliš. Věnoval jsem se tomu asi týden. Panebože, to byla těžká práce! Zeptali se mě, jestli bych s ním nechtěl vyjet na turné, ale já řekl, že ne, že raději budu se svou ženou Liz a synem Dantem. Takže jsme to natočili a je to parádní. Odehráli jsme jen dva skvělý koncerty a dostali zaplaceno. Tak se totiž dneska vydělávají peníze, že neustále koncertuješ, protože desky se neprodávají. Ale na to jsem už příliš starý.
Zároveň tě hodně podporuje Paul Smith z Blast First Petite, který svoje vydavatelství evidentně nevede kvůli penězům.
Ano, on to tak chce. Z nějakého důvodu mi sám říká, abych si sehnal lepší vydavatelství. On mě nechce mít na Blast First, ale já tam zůstat chci. On má Blast First jako značku, skrz kterou vydá a prodá pár desek, ale nic většinového. U mě ovšem chce, abych šel na major label a dělal většinovou hudbu. Jak bych asi mohl? Chce, abych do toho zapojil i své vývratné a vizuální umění.
Tvé mimohudební tvorbě se v posledních letech konečně dostává širšího uznání. Nedávná retrospektiva musela být velkolepá.
Ano, měl jsem ji v Lyonu, asi před rokem a půl. Trvala tři měsíce a byla krásná. Dal ji dohromady jeden britský Francouz. Říkal jsem si: Zatraceně, to je něco! Vyrobil jsem objekt, který byl 65 stop dlouhý a dvě stopy vysoký. Nikdy jsem neměl možnost nic tak velikého vytvořit. Výroba mi zabrala deset dní. Museli rozdělit stěny, aby se tam celá instalace vešla. Nemusel jsem nic dělat, jen jsem jim říkal, kam co patří. Jako architekt. Měl bych být architektem a stavět veliký budovy.
Spousta hudebníků a umělců v tvém věku už dávno netvoří. Dokázal bys pojmenovat hnací sílu, která tě k tvorbě motivuje?
Můžu odpovědět hloupě, že jsou to peníze. Ale úplně to tak není. Je to skutečně jakási hnací síla, jak říkáš, ať už je to cokoliv. Například nesnáším létání. Dřív jsi mohl chodit po letadle, kouřit a popíjet a teď se cítím jak sardinka, jako vězeň. Máš pravdu s těmi mladými lidma. Všechno dnes končí v propadlištích bezpečnosti. Nemůžeš kouřit tady ani támhle. Nemůžeš dělat to ani támhleto. Dřív jsi nemusel chodit přes žádný detektory kovu, prostě jsi přišel na letiště, bum, letěl jsi a všem to bylo ukradený. A teď ta pitomá, zatracená, takzvaná arabská revoluce. Musíš například myslet na to, že jsi Žid. Je to nechutný. Musíš s tím zkrátka žít, ale já osobně už nikam jezdit nechci. Chci sedět doma a tvořit svoje umění. Nechci se nechat otravovat. Nikam se nehýbu, nikam nelítám.
Naštěstí tě přeci jen tu a tam můžeme vidět na festivalech.
Něco ve mně mi totiž říká, že bych cestovat měl. Hlavně proto, že všichni moji tvorbu najednou milují. Mně se ovšem líbilo, i když moje dílo nenáviděli, inspirovali mě k tomu, aby ho nenáviděli ještě víc. Ale teď si to užívám. Užívám si peníze a takzvaný úspěch. Možná bych si přál prodávat víc kusů svého umění, ale to by bylo příliš jednoduché. Před nedávnem někdo prodal moji kresbu za 7 000 eur. Ukradl ji na výstavě a pojišťovna mi ty peníze vyplatila. Tak takhle já prodávám. Přál bych si, aby všechny moje věci někdo ukradl. Aby letadlo, co převáží moje sochy, spadlo do oceánu. Vydělal bych jmění, protože každý kus je pojištěný na 40 000. Dělej, spadni! Bude jich tam deset a já dostanu 400 000 eur. Takže peníze jsou hloupá odpověď, ale je to pravda. Všechna ta děcka nikdy neslyšela nic podobného, co děláme my. Jsou tak jemní a najednou slyší něco od dvou starých pardálů, kteří jsou silnější než kdokoliv okolo.
Oživili jste znovu Suicide, nahrajete tedy nové album nebo se zase vydáte po sólových drahách? Pracuješ na něčem konkrétním?
Vždycky na svém umění pracuju. Konstantně píšu texty a hudbu. Právě připravuju nové sólové album, což už trvá přes tři roky. Snažíme se ho dokončit. Chci, aby bylo skutečně silné. Jestli si pamatuješ na pozdní nahrávky Johnnyho Cashe, tak něco v tomto duchu. V duchu starých chlapů. Cashovo pozdní období bylo skvělé. Možná se ale až příliš snažím napsat dokonalé texty. Nevím. Hudba je vždycky skoro hotová, ale já se rozhodnu něco malého změnit a jsme zase u bodu A. Je to deset písní a v momentě, kdy se dostanu k L, chci se zase vrátit k A, protože s L nekoresponduje. A jakmile vymazlíme A, začne L vypadat jako brak. Taky jsem spoustu věcí uvolnil pro Marca Hurtado a jiné kapely, se kterými pracuju.
Také jsi nedávno několik písní mladších hudebníků zremixoval.
Udělal jsem jeden remix pro Mobyho a také pro Liars. Pro Liars se mi povedl skvělý remix. Nejprve se snažili vytvořit jen hudební stopu, pak zkoušeli něco jenom s vokálem a mě to přišlo strašný. Říkal jsem si: Co se to s ním děje, on je na heroinu nebo opilej? Ten jejich zpěvák měl v té skladbě jeden z nejhorších vokálů, jaký jsem kdy slyšel. I hudba potřebovala trochu utáhnout, tak jsem na ní zapracoval a trochu ji promixoval. Ale oni trvali na tom, abych jim také zazpíval. Ale já nechtěl, protože za to mě nezaplatili. Jednoho dne mě ale jeho hlas dostal. Napadlo mě: On se s ním snaží dělat něco jiného a je naschvál takhle zmršený! Tak jsem si řekl, že to s ním zkusím. Šel jsem, dal svůj vokál na jeden zátah a už se tím nezabýval. Povedlo se. Trefil jsem se přesně mezi něj a zníme spolu skvěle.
Mluvíme-li o tvých textech, je zřejmé, že velmi nerad používáš příliš slov a nechceš být textově obsáhlý. Spíš pečlivě jednotlivá slova vybíráš, než abys dlouze vyprávěl.
Uhodil jsi hřebíček na hlavičku. O tohle se snažím od začátku. Někdo používá hodně textu podobně, jako jsem musel sám použít spoustu slov pro album s Marcem Hurtadem. Ani jsem si slova nezapamatoval, musel jsem mít u sebe papír. Nechci to tak dělat, ale musel jsem, protože mě donutila jeho hudba. Ale v mé vlastní tvorbě se někdy jedná jen o jedno slovo, které řekne všechno. Proto je to někdy taková dřina. Raději jedno nebo dvě slova než celou větu. Což je přesně to, co já chci. Použití jednoho, dvou, maximálně tří slov je esencí celé věci a možná i problémem. Někdy posloucháš hudbu a zní jako hip hop: neustálé chrlení. Slovo za slovem. Já si raději vyberu jedno akurátní. Mezi jednotlivými slovy potřebuju prostor.
