Arctic Monkeys - album tak nějak napůl
Čtveřice mladíků kolem Alexe Turnera z Sheffieldu před lety pobláznila nejen Britské ostrovy. Nyní Arctic Monkeys vydávají svou čtvrtou řadovou desku Suck It And See a zdá se, že na kouzlo prvních dvou alb se jim opět nedaří navázat.
Asi se to dříve nebo později muselo stát. Energie, která mě před pár lety shodila ze židle, když jsem si poprvé pustil jejich debut, je prostě pryč. Stejně jako nadhled, lehkost a drzost druhé desky. V té době měli Arctic Monkeys opravdu charisma, i když paradoxně asi hlavně proto, že sami sebe moc neřešili. Prostě psali skladby přesně tak, jak to cítili, a jelikož to byla vlastně jen parta anglických floutků, kteří neměli moc co ztratit, měla jejich hudba opravdu sílu. A to přesto, že nikdy nebyla bůhvíjak originální a ani si na to nehrála. Anebo to bylo možná právě proto.
Arctic Monkeys prostě jen navázali na kapely, které milovali a na kterých vyrůstali, protože je poslouchali jejich rodiče. A jelikož měli talent a dostatek odvahy a dravosti, dokázali to, co málokterá kapela před nimi, přestože je jich Anglie plná. Byla to zábavná kapela, která si s vámi hrála a bavilo ji to stejně jako vás. Tohle vše pro mě odešlo už s předešlou deskou Humbuk, na které se kluci vydali na cestu dospělosti. Podle mě ale bohužel trochu předčasně a jak to dopadlo, všichni víme. Byla to křečovitá snaha rychle dospět a chtít oslnit hudbou, kterou většinou nejlépe hrají chlápci s nevyčerpatelnou zásobou hodně bizarních historek, kteří mají navíc odpito několik galonů whiskey. Ne, že by to muselo být pravidlo, ale historie rock’n‘rollu hovoří celkem jasně.
Teď je tady tedy úplně nová deska a já jsem byl přinejmenším zvědav, jakým směrem vykročili Arctic Monkeys tentokrát. Ne, opravdu jsem nebyl natolik naivní, abych očekával nějaký velký návrat k soundu prvních dvou desek. Ani jsem nečekal nové Last Shadow Puppets. Tahle kapitola je už navždy pryč a ví to podle mě i Turner a spol. Na druhou stranu ale nemají evidentně tolik odvahy, aby se drželi na cestě, na kterou vykročili minule – asi i jim došlo, že je trochu slepá. Výsledkem je tedy album tak nějak napůl. V některých písních mě jejich poetika vlastně i docela baví, lehounká ozvěna jejich kdysi odzbrojujícího šarmu na pár pasáží přeci jen doléhá.
Hned u úvodní skladby She‘s Thunderstorm jsem se dokonce na chviličku zasnil a zaposlouchal. Ale bral bych ji nejradši jako takový prolog, po kterém by se to mělo rozjet, což se bohužel nikdy nestane. Hned druhá skladba je už trochu nuda a definitivní ortel podepisuje třetí Brick By Brick, při které jsem měl chuť to vypnout. Podivná skladba bez nápadu a energie, která plyne odnikud nikam, a přitom to podle mě měla být skladba s nadhledem, podaná s rockovým šarmem a ležérností. Nutno podotknout, že do konce desky se ještě objeví pár světlejších momentů, jako například zajímavě vystavěná All My Own Stunts, která jako jedna z mála vybočuje a tím na sebe okamžitě strhává pozornost. Je to ale jen záchvěv, žádný zázrak už se nestane. Když budu úplně upřímný, čekal jsem, že bude nová deska Arctic Monkeys ještě horší. Tím, že se drží při zdi a občas si matně vzpomene na to, jaké to kdysi bývalo, se dá poslouchat. Ale chybí jí výrazné nápady, odvaha, moment překvapení, energie i nadhled – tedy všechno, čím pro mě kdy byli Arctic Monkeys.
