Baby Dee: „Mrs. Hyde, hajdy hou!“
Excentrická hudebnice Baby Dee před svou šedesátkou hýří aktivitou jako nikdy předtím. Uprostřed uměleckého rozpuku přijíždí poprvé sólově zahrát i do České republiky, konkrétně do pražské Malostranské besedy. V rozhovoru, který s Baby Dee pořídil hudební redaktor Pavel Zelinka, se dozvíte nejen spoustu zajímavých informací ohledně natáčení jejích desek, ale také pochopíte, že pokud v sobotu 30. října na koncert dorazíte, čeká vás setkání s opravdu výstřední persónou.
Po čtyřech letech se znovu vracíš do Prahy. Jak vzpomínáš na koncert, který jsi odehrála s Current 93 v kostele sv. Tomáše?
To bylo unikátní představení. Ten kostel a ta atmosféra uvnitř. To se jen tak nezažije.
Jedna otázka je od kolegy Petra Ference, který se tenkrát o vás staral. Má už začít pro tebe shánět kliku na harfu?
Teď jsi mi to připomněl. To byl zážitek jak z nějakého hororu. Dodnes nevím, kam se moje klika poděla, a Petrovi trvalo celou noc, než nějakou splašil. Chtěla bych mu tímto ještě jednou poděkovat a vzkázat mu, že letos žádnou kliku shánět nemusí, budu hrát pouze na klavír.
Stojí za tímto rozhodnutím (hrát pouze na klavír) i problémy s harfou, které se na turné těžko řeší?
Ne, tak to není. Harfy jsem se teď jednoduše přesytila. Už se mi to stalo za mojí kariéry jednou a zase jsem se k ní vrátila. Neviděla bych v tom žádnou senzaci. I když, když o tom takhle přemýšlím, možná všechny ty koncertní tanečky okolo harfy mohly nakonec můj pocit (doufejme dočasného) odcizení trochu urychlit.
V jednom z rozhovorů jsi prohlásila, že žiješ pěkně chaotický život. Z tvé muziky to ale není vůbec poznat. Naopak by člověk mohl, například z nejnovější desky A Book of Songs, mít pocit, že žiješ klidným a vyrovnaným životem.
Pokud bys byl deset měsíců v roce na turné jako já, tak by ses na takovouhle otázku ani nemohl zeptat. Při kočování po světě s nějakou idylou počítat rozhodně nemůžeš. Nevadí mi to, naopak. Ráda jsem součástí toho cvrkotu. Na druhou stranu komponuji především tehdy, když jsem sama doma. A domov, to je pro mne oáza klidu, kde nabírám sílu na mé křižování světem. Možná z tohoto důvodu je má hudba tak jemná.
PŘEČTĚTE SI: Profil Baby Dee
Několikrát jsi řekla, že uvnitř tvého těla žijí vedle sebe Jekyll a Hyde. Hodný Jekyll je obtisknut na tvých deskách, kde ale necháváš vyventilovat pana Hydea?
Mr. Hyde s tebou právě hovoří (smích). Na druhou stranu, Jekyll není nikdy daleko, takže se nemusíš bát. Máš pravdu, že poslední deska je hodně jekyllovská, na druhou stranu ta předchozí (Safe Inside the Day – poznámka autora) je zase hodně hydeovská. Hajdy, hajdy hou. Mohla bych si změnit umělecké jméno na Mrs. Jekyll and Hyde. Co tomu říkáš?
To aby se přetiskly plakáty probíhajícího turné, ne?
Se mnou je to vůbec těžké. Pořád mě napadají jména, která by se ke mně hodila lépe než to stávající. Nedávno mě třeba napadlo, že bych si mohla říkat Pinkie. Pak se mi zalíbilo rozšířit to na Pinkie Pinkie a hned nato mě napadlo, že ještě lepší by bylo Pinkie Pinkie Pinkie. Nakonec ve mně uzrál pocit, že úplně nejlepší by bylo jmenovat se Pinkie Pinkie Pinkie Pinkie, protože tolik malíčků má člověk na všech končetinách (hurónský smích).
Když už mluvíme o letošní desce A Book of Songs, proč trvalo tak dlouho, než písničky z roku 2002 získaly svoji definitivní podobu?
Dobrá otázka. Vždy jsem věděla, už před těmi osmi roky, že tyhle písničky by si zasloužily jemnou aranžérskou práci Maxima Mostona, a tak jsem čekala, až bude mít čas se jim plně věnovat. To čekání bylo pravda trochu delší, než jsem původně čekala, ale myslím, že se nakonec vyplatilo. Vzala jsem si totiž na „malování“ písniček možná až příliš velký štětec a Maxim byl přesně tou osobností, která se stoprocentní koncentrací vypulírovala všechny detaily.
Hrála jsi jako doprovodný muzikant s Antonym, The Dresden Dolls, spolupracuješ s Current 93 a Marcem Almondem. Která z těch spoluprací byla nejtěžší a naopak nejjednodušší?
S Amandou Palmer jsme kamarádky, ale zde bych nemluvila o kolaboraci, protože jsem jí maximálně předskakovala na koncertech. Ale jinak musím konstatovat, že všechny spolupráce, které jsem absolvovala, byly bezproblémové. Jejich společným jmenovatelem totiž byla vzájemná snaha nalézt společný prostor, ve kterém nám bude dobře. První spoluprací byla práce s Mattem Sweeneym na písničkách, které jsme nesnášela a už vůbec jsem je nechtěla nahrávat. Nakonec z nich udělal kolekci písniček, na které jsem opravdu hrdá. Tak je to i s dalšími spolupracovníky, se kterými jsem pracovala. Všichni totiž mají schopnost posunout moji muziku někam, kam ji sama nejsem s to dotáhnout. O Maximu Mostonovi už jsme mluvili, tak prozradím, že další ze zázračných spolupracovníků je Andrew W.K., se kterým pracujeme na nové desce. Ta by měla vyjít v březnu. Zase stejný model. Já zpívám a hraji, on zařizuje vše ostatní. Nesmím zapomenout na poslední spolupráci, která je ve stadiu zrodu, a to s Little Annie. Ta má zcela jiné parametry, protože píšeme písničky dohromady. Je to pravda mnohem komplikovanější způsob spolupráce, ale obě jsme zatím s naší prací moc spokojené. Zatím máme připravené dvě písničky a jsme na ně velmi hrdé. Doufám, že z toho vznikne celá deska.
Maluješ v dnešní době? Nebo se plně koncentruješ na hudbu?
Vůbec se k malování nemůžu dostat. Poslední obraz, který jsem udělala, se stal nakonec obalem mého druhého alba Love's Small Song. Nové album bude plné, včetně obalu, slimáků, protože písničky, které jsem napsala, se budou točit právě okolo těchto tvorů.
V sobotu, když hraješ v Praze, je Halloween. Připravuješ něco speciálního pro tuto příležitost?
A jéje, Halloween v mém podání je příležitostí někam zmizet. Nemám tenhle svátek ráda, protože původní hravá forma se přelila do primitivních opileckých rejdů, a to mi nic neříká. Souhlasím s mottem „Everyday is Halloween“, ovšem kromě Halloweenu!
