Barcelonská plážová psychedelie El Guincha

Barcelonský muzikant Pablo Díaz-Reixa, který si říká El Guincho, je zvláštním úkazem uprostřed bloggery milovanými projekty současného indie spektra. Jeho druhé album Alegranza!, které se v roce 2008 dočkalo velké distribuce díky péči britského labelu Young Turks patřícímu XL Recordings, bylo jako blesk z čistého nebe.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

El Guincho | Foto: Press kit

Nabídlo fantastický koktejl psychedelických beatů ovlivněných latinskoamerickou hudební estetikou. Na svém aktuálním albu Pop Negro pokračuje El Guincho ve svých samplofonických hrátkách na hraně tradice a moderny v podstatě stejném duchu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Barcelonská plážová psychedelie El Guincha

S albem Alegranza! si El Guincho vysloužil časté srovnání s Noahem Lenoxem, alias Pandou Bear, jehož sólový debut Person Pitch vychází z podobných hudebních základů (ostatně Panda Bear žije dlouhodobě v portugalském Lisabonu, na druhé straně pyrenejského poloostrova). Co mají člen Animal Collective a El Guincho společného, je určitě láska ke klenutým refrénům plážových velikánů Beach Boys, ale hlavně obdiv k brazilskému hudebně-kulturnímu hnutí Tropicalismo, které na konci šedesátých let křížilo latinskoamerickou hudbu s americkou rockovou psychedelií. El Guincho na Pop Negro svoje ovlivnění ujetými postupy zdrogované psychedelie Os Mutantes nijak nezakrývá. A stejně jako oni se nebojí koketovat s kýčem.

El Guincho - Pop Negro | Foto: Young Turks

Refrény skladeb jako FM Sexy Tan či Soca Del Eclipse prozrazují, že El Guincho rád nadhazuje posluchačům háček s lákavou návnadou. Ostatně na letošním EP Piratas de Sudamerica Guincho složil poklonu obskurním hrdinům latinskoamerického popu sedmdesátých let. A jeho efektovaný vokál s přidrzlou manýrou také nezní jako typický indierockový kňoural, zároveň si ale nehraje na papundeklové etno, které by chtělo vytěžit posluchačský zájem z exotiky.



Latinskoamerická psychedelie zůstává v západním popu pořád do určité míry neobjevená, za což může především fakt, že se její nálada je poměrně těžko přenositelná do nového kontextu a její pochopení je částečně zahaleno kulturní bariérou. El Guincho se na Pop Negro rozhodně nesnaží tuto zeď před posluchačem zbořit, spíše jen škádlí nastavení jeho vkusu. Radost z halucinogenně ujetých skladeb nové desky kazí snad jen to, že se příliš neliší od osobitého rukopisu Alegranza!

El Guincho | Foto: Press kit

Je to na jednu stranu dobře - El Guincho neuhnul k masovějšímu soundu, na druhou stranu na Pop Negro chybí prvek překvapení. I tak deska nezní jako nic jiného, co nabízí současné indie spektrum, a to je dostatečně silná devíza.

Karel Veselý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme