Barcelonský muzikant Pablo Díaz-Reixa, který si říká El Guincho, je zvláštním úkazem uprostřed bloggery milovanými projekty současného indie spektra. Jeho druhé album Alegranza!, které se v roce 2008 dočkalo velké distribuce díky péči britského labelu Young Turks patřícímu XL Recordings, bylo jako blesk z čistého nebe.

Tento článek je více než rok starý.

9:00 17. září 2010 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nabídlo fantastický koktejl psychedelických beatů ovlivněných latinskoamerickou hudební estetikou. Na svém aktuálním albu Pop Negro pokračuje El Guincho ve svých samplofonických hrátkách na hraně tradice a moderny v podstatě stejném duchu.

S albem Alegranza! si El Guincho vysloužil časté srovnání s Noahem Lenoxem, alias Pandou Bear, jehož sólový debut Person Pitch vychází z podobných hudebních základů (ostatně Panda Bear žije dlouhodobě v portugalském Lisabonu, na druhé straně pyrenejského poloostrova). Co mají člen Animal Collective a El Guincho společného, je určitě láska ke klenutým refrénům plážových velikánů Beach Boys, ale hlavně obdiv k brazilskému hudebně-kulturnímu hnutí Tropicalismo, které na konci šedesátých let křížilo latinskoamerickou hudbu s americkou rockovou psychedelií. El Guincho na Pop Negro svoje ovlivnění ujetými postupy zdrogované psychedelie Os Mutantes nijak nezakrývá. A stejně jako oni se nebojí koketovat s kýčem.

Refrény skladeb jako FM Sexy Tan či Soca Del Eclipse prozrazují, že El Guincho rád nadhazuje posluchačům háček s lákavou návnadou. Ostatně na letošním EP Piratas de Sudamerica Guincho složil poklonu obskurním hrdinům latinskoamerického popu sedmdesátých let. A jeho efektovaný vokál s přidrzlou manýrou také nezní jako typický indierockový kňoural, zároveň si ale nehraje na papundeklové etno, které by chtělo vytěžit posluchačský zájem z exotiky.

Latinskoamerická psychedelie zůstává v západním popu pořád do určité míry neobjevená, za což může především fakt, že se její nálada je poměrně těžko přenositelná do nového kontextu a její pochopení je částečně zahaleno kulturní bariérou. El Guincho se na Pop Negro rozhodně nesnaží tuto zeď před posluchačem zbořit, spíše jen škádlí nastavení jeho vkusu. Radost z halucinogenně ujetých skladeb nové desky kazí snad jen to, že se příliš neliší od osobitého rukopisu Alegranza!

Je to na jednu stranu dobře - El Guincho neuhnul k masovějšímu soundu, na druhou stranu na Pop Negro chybí prvek překvapení. I tak deska nezní jako nic jiného, co nabízí současné indie spektrum, a to je dostatečně silná devíza.

Karel Veselý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít