Biografie: Davis, Richards, Waits
Muž, který změnil jazz. Muž, který vynalezl rock. Muž, který likvidoval hippies beatnickou poetikou. Jména? Miles Davis, Keith Richards, Tom Waits. Všichni tihle hudební giganti se letos dočkali českého vydání svých pamětí, respektive životopisů.
Autobiografii Milese Davise, trumpetisty a skladatele, který za svůj život dokázal hned několikrát proměnit tvář populární hudby a jazzu, provázaly legendy. Miles tuhle knihu dokončil nedlouho před smrtí, autobiografie tedy obsahuje celou jeho životní dráhu. Český překlad téhle knihy má na svědomí Josef Rauvolf a o vydání se hovořilo již počátkem 90. let. Poté kniha – v Rauvolfově překladu – vyšla v roce 2000 na Slovensku a sláva, letos díky nakladatelství Plus konečně i u nás.
Trumpetista Miles Davis byl od mládí neúnavným hledačem nových hudebních cest, zároveň se ale oddával studiu hudební teorie a hry na nástroj. Ve chvíli, kdy pocítil potřebu vrhnout se do experimentů, byl připraven jako nikdo jiný. V roce 1970 mu vychází dvojalbum Bitches Brew, na kterém tento někdejší beboper představil dosud neslýchanou fúzi jazzu, funky a rocku:
„Miles chtěl napodobit volná jam sessions Hendrixova dvojalba Electric Ladyland, avšak – jak už to bývá u těch nejzajímavějších poct – Bitches Brew naprosto nezní jako jeho předloha,“ píše v encyklopedii 1001 alb, které musíte slyšet, než umřete britský hudební publicista John Lewis. „A nepřipomíná ani jazzrock, jehož bylo průkopníkem. Rytmická stopa je poměrně ortodoxní – bičující hra na ráfky, valivé kopáky a gumové basové linky vypůjčené od Sly & The Family Stone. Všechno ostatní je z jiné planety. Neuvěřitelná hutnost hudby je občas až symfonická. Na některých místech znějí rovnou tři klávesisté – Chick Corea, Larry Young a Joe Zawinul – hrající rachotivé disonantní klastry. Dva baskytaristé – Ron Carter a Dave Holland – bojují s hadovitým barytonovým zpěvem basklarinetu Bennyho Maupina. Tři bubeníci za klasickými soupravami s pomocí tří perkusistů vytvářejí hypnotické grooves, které byly s to přitáhnout fanoušky Grateful Dead. Nad tím vším zuří tichá bouře Milesovy trubky s dusítkem, žulově tvrdého sopránsaxofonu Waynea Shortera a skvěle zvládnutý chaos kytary Johna McLaughlina. (…) Během půl roku se alba prodalo půl milionu kusů.“
Ale vraťme se k Milesově autobiografii. Tenhle pěkný špalek textu, který Miles svou neopakovatelnou mluvou nadiktoval publicistovi Quinceymu Troupeovi, je rovným dílem věnován hudbě, ženám, drogám i pocitu zneuznání, který veleúspěšný Miles pociťuje „zkrátka proto, že je černej“. „Některý lidi psali,“ říká ve svých pamětech, „že točit Bitches Brew byl nápad Cliva Davise nebo Tea Macera. Je to lež, protože oni s tím neměli vůbec nic společnýho. Je to zase to samý, běloši se prostě snaží přiznat zásluhy jiným bělochům, který si to přitom nezasloužej, protože tahle deska byla hodně novátorská a její koncepce byla naprosto průkopnická. Jako vždycky chtěli přepisovat dějiny, ale až potom, co se něco stalo.“
S Bitches Brew má společného saxofonistu Waynea Shortera skladba od Rolling Stones. Jedná se o závěrečnou píseň 14 let starého alba Bridges To Babylon a zpívá ji Keith Richards, kytarista, který si na většině stounovských alb střihne jedno dvě vokální čísla. Jeho paměti nazvané jednoduše Život přednedávnem vyšly v českém překladu u nakladatelství Ikar. Předcházela je reklamní kampaň a recenze rozplývající se nad skandálností textu – kdo ale trochu zná Richardsovy životní eskapády a drogové excesy, toho čtení nijak šokovat nebude.
Jinak se ale jedná o příjemný čtenářský zážitek. Richards, který knihu rovněž zcela evidentně namluvil do diktafonu v rámci několika interview, je vypravěč se smyslem pro humor, zkratku i atmosféru: „A tam hrála kapela, nějaké trio, tři velcí černí prevíti a pár koček tančilo na pódiu s dolarovými bankovkami v kalhotkách. A vy jste tam vešli a najednou všechno zmrtvělo, protože jste byli první bílí, co tam kdy kdo viděl, a oni věděli, že mají příliš velkou energii, aby to pár bílých chlápků mohlo nějak změnit. Zvlášť když jsme ani nevypadali jako místní. Takže jsme je začali zajímat a zapadli mezi ně. A potom jsme se museli vydat zase na cestu. Sakra, klidně bych tam vydržel celé dny! Museli jste zase vyjet a krásné černé ženy vás mačkaly mezi prsy. Vyšli jste ven, byl z vás cítit pot a parfémy, nalezli jste do auta dobře načichlí a v pozadí ještě zněla hudba. Myslím, že pár z nás umřelo a dostalo se do nebe, protože rok předtím jsme takhle obráželi londýnské kluby a šlo nám to docela dobře, ale hned ten následující rok jsme byli najednou na místě, o kterém jsme si nikdy nemysleli, že ho dosáhneme. Byli jsme v Mississippi. Hráli jsme tuhle hudbu a lidi nás docela brali, ale teď jsme to najednou přímo dýchali. Chcete být velký bluesman a v příští chvíli jím krucinál jste, dřepíte přímo mezi nimi a hned vedle vás stojí Muddy Waters.“
Pokud chcete vědět, jak to ve skutečnosti bylo s Richardsovým pádem z palmy, dočíst se o jeho rodinném životě, lásce k jamajské hudbě a pobavit se špílci na adresu Micka Jaggera, neváhejte. Keith poví jen to, co chce, do detailní stounovské historie se nepouští a leccos taktně zamlčuje. To, co říci chce, má ale humor a šarm.
Keitha Richardse neslyšíme jen v řadách Rolling Stones, ale na albu Toma Waitse Bone Machine. Waits není z těch, od nichž bychom měli naději dočkat se memoárů – své soukromí střeží do té míry, že jeho životopisci nejsou daleci žalobám a ti, které osloví se žádostí o rozhovor, nezřídka odmítají s tím, že Waitsovo přátelství je pro ně příliš cenné, než aby takhle hloupě riskovali jeho ztrátu. Jejich odmítavé emaily ostatně tvoří jeden z apendixů waitsovské monografie z pera Barneyho Hoskynse, jejíž český překlad právě vyšel u nakladatelství Volvox Globator. Hoskyns je ale zkušený hudební publicista a historik, a tak čtenář není v jeho podrobné biografii ochuzen snad o jedinou citaci, které se autor dokázal zmocnit – část jich je z první ruky; Hoskyns měl totiž to štěstí, že se s Waitsem několikrát setkal.
Proto si i u této knihy můžeme dopřát hvězdná slova. Tahle Waits v roce 1976 vzpomínal na svou práci portýra v sandiegském folkovém klubu: „Vzal jsem ten flek, protože jsem věděl, že tam budu jednou hrát. Seděl jsem v kavárně jakoby nic, jako bych patřil mezi štamgasty, kecal s ostatníma, navazoval nový kontakty… Nasával jsem informace jako mořská houba, abych ze sebe náhodou neudělal vola. Vždycky jsem si přinesl knížky, kafe, cigára a dal si nohy nahoru. Hltal jsem svýho Kerouaca a sledoval projíždějící káry, byl jsem jak u vytržení a měl jsem pocit, že můj život má nějakej smysl. Když jsem tam tak seděl, přišlo mi, že nežiju žádnej tuctovej život, spíš mi připadalo, že dostává pořádnou jiskru.“
Po seznámení se svou manželkou Kathleen Brennanovou se Waits uzavírá čím dál víc do sebe a tvoří čím dál experimentálnější hudbu. To, co je z jeho tvorby nejdobrodružnější, nám tedy nezbývá než absorbovat ušima a citem. Všechno ostatní jsou jen dohady, v případě Hoskynsovy knihy skvěle a čtivě zkompilované.
