Boris vs. Merzbow = nadkritické množství energie
Když se japonští experimentální metalisté Boris sejdou s o generaci starším klasikem hlukové hudby Merzbowem, jedno ucho nezůstane suché. O společném elpíčku obou projektů proto referuje Petr Ferenc.
Hudba japonského tria Boris – vedeného nepřehlédnutelnou kytaristkou jménem Wata – bývá sice označována za experimentální metal, tuto škatulku je ale třeba brát s rezervou. Všichni ostří japonští rockeři se totiž vyznačují tím, že svou milovanou západní hudbu provozují, dá se říci, „exoticky“. Je to tím, domnívá se například hudební publicista Pavel Klusák, že nejsou schopni rozeznat, co je v západní kultuře, která je tolik fascinuje, ale není jim vlastní, v uvozovkách „vysoké“ a co „nízké“. Pro euroamerické ucho je to požehnání: díky Japoncům slyšíme důvěrně známý bigbít jinak – a vždy virtuózně a naplno zahraný. Jedním slovem – audiokamikadze.
Jsou tedy Boris metalová kapela? I když se tomuto označení nijak nebrání, jsou metaloví asi tak jako jejich krajané Boredoms, Zeni Geva či Melt Banana. V jejich eklektickém mixu inspirací mají totiž kromě ostrých riffů a doomových temp své místo i zpětné vazby, ohlasy shoegaze, noise, neurotického hardcoru i živě hraného ambientu. Díky schopnosti vytvářet téměř hmatatelné napětí si skupinu vyhlédl režisér Jim Jarmusch – výsledkem spolupráce byla hudba k jeho poslednímu snímku Hranice ovládání.
S průkopníkem japonského noise Masamim Akitou – vystupujícím pod značkou Merzbow – se Boris ve své diskografii nesetkávají poprvé, ale již pošesté. Superskupina, která spojením obou titánů hlasité hudby vznikla, má na kontě mimo jiné opulentní trojalbum i singl s prvotřídní coververzí beatlesovské lahůdky I Am The Walrus. Čerstvá novinka Klatter vyšla koncem února coby LP na značce Daymare Recordings a najdeme na ní pět převážně instrumentálních skladeb. Dvě z nich jsou novými verzemi skladeb z osm let starého alba Akuma No Uta, dvanáctiminutová Jane je coververzí improvizované Jane Session z třetího alba německé krautrockové kapely, nazvaného – jak jinak – Jane a vydaného v roce 1974.
Boris jsou na albu Klatter typicky chameleonští, střídají táhlé, vybrnkávané pasáže s rykem vazeb i s rock'n'rollovými kvapíky zdobenými občas opravdu podivným halekáním. Zvuk elpíčka je i v tišších pasážích důsledně monumentální, což je – jak nám po chvíli dojde – důsledkem „zahušťovacích“ zvuků vytvářených Merzbowem. Ten se na albu drží, až na několik zřetelnějších zvukových erupcí, velice ukázněně v pozadí a „slouží písním“, což nás u něj jako u tvůrce hudby, která si se strukturou a kázní vcelku nedělá hlavu, může překvapit. Nezapomínejme ale, že Akita před rozjezdem projektu Merzbow působil právě v oblasti nezávislého, mnohdy extrémního rocku. Ve spolupráci s Boris tak může tu a tam zavzpomínat na bigbítové mládí.
Šesté pokračování série společných nahrávek Boris a Merzbowa má energie na rozdávání, jak ale asi vypadá naživo? Oba projekty již v Praze koncertovaly (Boris dokonce vydali pražský živák), na stejném pódiu se zde ale nesešly. Snad se to někdy podaří.
