Brnkání na citlivou strunu
Američtí The Twilight Singers se po pěti letech vrací na hudební scénu. V polovině února muzikanti vydávají desku Dynamite Steps a svou novinku premiérově představí i českým fanouškům, a to 9. dubna v pražské MeetFactory.
U velké řady muzikantů není opakování matkou moudrosti, ale známkou vyhasnutí, vyschnutí studánky invence. Ne tak u Grega Dulliho, který v těchto dnech přichází s novou deskou své kapely The Twilight Singers. Jak se to stane, že pětačtyřicetiletému ostřílenému pardálovi zbaštíme to, co u jiných už dávno nevezmeme do úst? To je tajemství, které možná nezná ani sám autor. My se mu budeme snažit v následujících řádcích přijít na kloub.
Poslechněte si rozhovor s Gregem Dulli, který natočil Tomáš Turek při návštěvě The Gutter Twins v Praze.
Greg Dulli nedisponuje hlasem ohromujícího rejstříku, ba naopak. Jeho „újezdy“ patří k poznávacímu znamení vůdce legendárních The Afghan Whigs. Hraje rock, o který se snaží jen v Americe stovky dalších muzikantů. A tady je zakopaná hlavní hřivna tajemného Dulliho úspěchu. Zatímco ostatní se snaží, Greg své písničky jednoduše žije. Nedivme se tedy, že „statičnost“ rukopisu, který je věrným odrazem frontmanova života, se snaží nabourat například spoluprací s kamarádem Markem Laneganem. Noir pel je přesto poznávacím znamínkem, kterým označí vše, čeho se jeho ruce dotknou. Stejně tak je to i s novou deskou The Twilight Singers nazvanou Dynamite Steps.
Pokud tedy nahlížíme na tvorbu pětice The Twilight Singers tímto jednoduchým prizmatem, pak musíme konstatovat, že Greg je vkusný, historií poučený a především bohem obdařený písničkář, který si dobře hlídá, s kým se pustit do práce, jakou písničku publikovat a jakou už ne. Podobně podrobnou selekci cítím i u letošní novinky. Ta je totiž ze všechno nejvíce přirozená. Nevyčnívá z řady, přesto si široko daleko zjedná pozornost – naléhavě, nevtíravě a – znovu opakuji – přirozeně. Pokud máte naposlouchané starší desky souboru, nebo dokonce jste Dulliho opustili v dobách legendárních The Afghan Whigs, pak víte, co na desce, kde jedinou výjimečností je snad jen hostovačka Ani DiFranco, čekat. Přesto, a to se obloukem dostávám znovu na úplný začátek mého rozjímaní, frontmanovo opakování není vůbec na škodu. Dynamite Steps totiž neopisuje z předchozích Dulliho alb. Jen stejným jazykem popisuje nová hnutí mysli, která se autorovi celé kolekce prohnala hlavou. A ta jsou, jak už jsme u The Twilight Singers zvyklí, zajímavá a výborně zpracovaná.