Built to Spill se vrátila jejich stará energie
Indie-rockoví veteráni z Boise v americkém Idahu Built to Spill se přihlásili se sedmým elpíčkem There Is No Enemy. Ve Spojených státech sice už koncem roku 2009, v Evropě ale až před pár týdny. To je důvod, proč si na novou desku posvítíme s Robertem Candrou právě teď.
Built to Spill, kteří první album vydali v roce 1993, jsou evidentně zkušenými harcovníky. V novém miléniu si dávají mezi deskami několikaleté přestávky. Jak říká hlava a srdce kapely Doug Martsch: "Nejsme mladá, žhavá skupina, svět nepotřebuje další album Built to Spill každý rok." I nahrávání aktuálního There Is No Enemy bylo rozvláčné - natáčelo se celé znova, muzikanti přitom do studia zašli jednou za pár týdnů. Takže není divu, že Martsch se s nahrávkou mazlil přes tři roky.
Největší úspěchy Built to Spill zaznamenali ve druhé polovině devadesátých let s alby Perfect from Now On a Keep It Like a Secret. Další dvě desky šly trochu dolů. Ovšem There Is No Enemy je opět po několika letech vydařená věc.
I tady najdeme prakticky neměnný zvuk kapely. Především vypiplané kytarové linky, mnohokrát vrstvené, pestře proměnlivá tempa a Martschův osobitý vokál, které jinak klasicky indie-rockový outfit odlišují od zástupů ostatních. Ale tentokrát se na posluchače sypou nápady jeden za druhým. Na albu najdete možná stovky drobných kytarových frází a desítky zvuků, silné melodie. Z jedenácti skladeb čiší kutilská radost z drobných detailů - a hlavně: Built to Spill jako by se vrátila jejich stará energie.
Ne všechny pecky jsou mimořádné, je tu několik řekněme průměrných míst, ale dobře polovina skladeb bez diskuze patří na hypotetické Best Of Built to Spill. Úvodní Aisle 13, baladičky Oh Yeah nebo Things Fall Apart a rozhodně závěrečná Tomorrow.
K Built to Spill mám osobní vztah od doby, kdy jsem před lety v USA náhodně přišel k jejich cédéčku. Deska jako There Is No Enemy ale nepotřebuje vlídnost ze staré známosti, protože obstojí se ctí i při hodně kritickém poslechu.
