Caspian
Kytarové instrumentálky s pomalými majestátními melodiemi. Rozvážné načítání jednotlivých linek až do opulentního symfonického objemu. Elektronika, klavír a sporadické bicí. Vláčné, ambientní pasáže, ale i emocionální destrukce. To jsou Američané Caspian, další kapela druhé post rockové vlny.
Meditace a soustředění versus akce a nekompromisní ofenzíva. Filmové malování jako protiváha až hardcoreovým vichrům. Večerní červánky i ranní svítání. Velké emoce versus jízda podle instinktu.
Jejich kompozice, které se obejdou bez vokálu, jsou syntézou všech těch mlčících rockových hrdinů dávné i nedávné minulosti, co se nebojí dát najevo své city. Nepřináší revoluci, nevnášejí do žánru žádné nečekané vlivy nebo nápady. Dokonce se za to ani nestydí a svou pravověrnost berou jako hlavní přednost.
Je to důvod k automatickému odstřelu? Takhle od stolu není co řešit. Osobně ale doporučuji alespoň jeden, teorií nezatížený poslech. Mám pocit, že většina brblalů poté už tak razantní nebude. Ba naopak. Caspian jsou ve své hudbě neobyčejně citliví, umí pracovat s dynamikou jako málokdo a dávají si velký pozor, aby neopisovali doslovně. Spíše berou haldy známého materiálu na jednu velkou hromadu, kterou rozjezdí bagrem, rozválcují a poté vystaví nové dílo jako syntézu, pod kterou můžou s klidem vlepit autorské razítko.
Je zcela pochopitelné, že evropský kontinent, se všemi Sigur Rós, Mogwai, 65daysofstatic nebo God Is An Astronaut otevírá této pětici náruč víc do široka. Dokládá to také fakt, že dřív než v jejich domovině, vyšla V ROCE 2009 deska Tertia s měsíčním předstihem na starém kontinentu. Pokud ale mám vyzdvihnout nejsilnější trumf Caspian, pak jsou to rozhodně jejich živá vystoupení.
Nebudete sice o nich mluvit jako o dalším milníku koncertní sezóny, přesto milovníci post rocku nemohou odejít zklamáni. A to je asi to, o co kvintetu zhruba jde. Cíle jsou to menší, ale už teď vrchovatě naplněné.
