Creosote & Hopkins: Melancholie ze skotských vřesovišť

Okres Fife je malebným poloostrovem na východě Skotska a je to přesně to místo, kam se utíká před civilizačním shonem. Žádný div, že písně místního barda Kennyho Andersona jsou plné mlžné melancholie a snů o pastorální idylce mezi horami a mořem.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nowa Muzyka 2009 - Jon Hopkins

Nowa Muzyka 2009 - Jon Hopkins | Foto: Stanislav Soukup

Pod jménem King Creosote vydal od poloviny 90. let kolem 40 desek, většinu z nich na vlastním malém labelu. Přes zjevný autorský přetlak a nadprodukci je ale také člověkem, který nikam moc nespěchá – svoji novinku Diamond Mine připravoval sedm let. Parťákem mu je na ní producent Jon Hopkins, známý třeba ze spolupráce s Brianem Eno. Společně vytvořili poctu skotské krajině.

Creosote a Hopkins si desku natáčeli pro radost a bez deadlinu, i proto jim to nakonec trvalo tak dlouho. Šest písní z Diamond Mine (sedmá je úvodní intro) vybral Creosote ze své bohaté diskografie, nahrál znovu a společně je pak s Hopkinsem obalili v decentních elektronických aranžích, ve kterých využili i terénní nahrávky z písničkářova rodiště. Trochu zprofanované spojení folku a elektroniky tady naštěstí nezapadá do stereotypů folkotronického žánru – Hopkins dobrovolně stojí v pozadí a jen nenápadně dokresluje atmosféru křehkých melodií. Třeba uhrančivou skladbu John Taylor's Month Away dokončí ambientní koláží, ve které zpívají ptáci a šumí lesy.

King Creosote & Jon Hopkins - Diamond Mine | Foto: Domino Recording Company Ltd.

Diamond Mine beze studu odkazuje na tradici britského folku, kterou Rob Young v knize Electric Eden popisuje jako kontinuální hledání ztraceného ráje. Podle něj ale není ostrovní folková hudba jen retrográdní nebo nostalgická, přirozeně se do ní prolínají i technologické novinky. Proto je spojení Creosotových intimních melodií se špetkou psychedelie i pohanských rituálů a Hopkinsových impresionistických črtů ve stylu musique concrète skvělým příspěvkem do tohoto kontinua britských rurálních excentriků, do něhož patří třeba Kate Bush, David Sylvian nebo skupina Talk Talk.



Právě posledně jmenovaní praotcové post-rocku – přesněji jejich dvě poslední alba Spirit of Eden a Laughing Stock z přelomu osmé a deváté dekády – jsou nejbezpečnějším referenčním bodem pro Diamond Mine. Ostatně Creosote i Hopkins to bez uzardění sami v rozhovorech přiznávají. Stejně jako u Talk Talk se jejich hudba pohybuje na pomezí ticha a u jejich křehkých písniček se vám může snadno stát, že je přestanete vnímat. Když se na ně ale soustředíte, rozvíjí se do nebývalé krásy. Pravda, Creosote nemá takové charisma jako frontman Talk Talk Mark Holis a i jeho písňový materiál mírně zaostává, přesto všechno je Diamond Mine velmi příjemné album, kterému se celkem daří nenásilná teleportace posluchače do skotských vřesovišť, v nichž plyne čas trochu jinak.

Karel Veselý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme