Eternal Tapestry: láska k psychedelickému rocku
Psychedelický rock je poslední dobou oblíbeným žánrem nejedné kapely. V osmdesátých a devadesátých letech se ukrýval v závětří a čekal, až generaci, která se ostře vymezovala vůči světu hippies, vypadají zuby.
Nyní je zase na světě, táhne mu na padesát, vypadá svěže a zachovale a není už ničím víc než nevinnou kratochvílí ne nepodobnou například skotačení Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers. Věkový rozdíl mezi swingem a psychedelickým rockem je ostatně menší než věkový rozdíl mezi psychedelickým rockem a současností. Příjemné je, že se díky tomuto časovému odstupu za náklonnost ke korálkové odnoži rockového archetypu už zase není třeba stydět a lze se nad ním, když na to přijde, i dojmout.
Americké kvinteto Eternal Tapestry vzniklo před pěti lety ze společné lásky k legendě německého experimentálního rocku Neu! a freejazzovému kytaristovi Sonnymu Sharrockovi a před několika týdny vydalo své třetí dlouhohrající album, první na značce Thrill Jockey. Jmenuje se Behind The 4th Door a milovníky zkouřeného psychedelického bigbítu rozhodně nezklame.
Pětice delších skladeb pro kytary, dechy a občasný, většinou bezeslovný zpěv se nese v pomalých, neuspěchaných tempech a výrazně těží z výdobytků kalifornského léta lásky a díla takových skupin, jako byli například Grateful Dead. Jazzové názvuky bicích zase neodbytně evokují zvuk Doors v písni The End. Na několika místech se album díky pomalým opakujícím se riffům nebezpečně přibližuje k hranici nudy, nikdy jí ale zcela nedosáhne. Tyto okamžiky ale poukazují na to, že Eternal Tapestry postrádají um postrockových špiček typu Godspeed You! Black Emperor či Labradford, které i při zdánlivě nekonečných repeticích dokážou nejen neomrzet, ale dokonce i řádně napínat. Behind The 4th Door rozhodně není špatná deska, snad jen trochu pomíjivá a nezanechávající v posluchači žádné hlubší stopy. Mám dojem, že Eternal Tapestry mají tu zajímavější část své cesty teprve před sebou.
