Fonal Records: Chemická přátelství ve finském undergroundu

Finské vydavatelství Fonal, jež roku 1995 založil experimentální filmař a hudebník Sami Sänpäkkilä, sídlí v Tampere a sdružuje pod svou střechou přibližně jedenáct aktivních, často personálně provázaných kapel, které tvoří jádro finského hudebního undergroundu. Snad žádný jiný label na světě nepůsobí v současnosti tak umělecky konzistentním a zároveň charakteristicky spřáteleným dojmem.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Fonal Records

Fonal Records | Foto: Press kit

Mnozí ze zástupců tohoto mimořádného vydavatelství, jehož poznávacím znakem je vedle ručně kreslených papírových digipacků především záliba v omamně čarodějném lo-fi zvuku, si dokázalo během posledních let získat respekt většiny vlivných zahraničních periodik; některé z nich si představíme trochu podrobněji.

Rozklížení našeho časoprostorového vnímání není při poslechu fonalovských nahrávek žádným neobvyklým jevem. Duše Fonalu, Sami Sänpäkkilä, jehož stručná umělecká přezdívka Es je zkratkou pro výraz Experimental Songcycles, k posluchači promlouvá skrze silně atmosférické kompozice z ranku abstraktní elektroniky: jeho hudba je amalgámem temných dronů, jemných elektronických pulsací, vinylového praskotu a glitchových zadrhelů, do nichž pronikají ruchové samply i akustické instrumenty. Monolitické ambientní textury, vrchol suicidální poetiky i unikavý půvab smířenosti s vesmírem. Jeho hudba v nejsilnějších momentech připomíná povídky enfant terrible moderní finské literatury Rosy Liksom, která zakončuje jednu ze svých miniatur popisem pocitu dívky, která se zavrtává hluboko pod přikrývku a cítí "obrovskou úlevu z pomyšlení, že konec světa konečně začal."

Tvorba folkových psychedeliků Paavoharju, jejichž debutové album Yhä hämärää (Věčná temnota, 2005) zůstává dosud asi nejvýraznějším vydavatelským počinem labelu Fonal, působí uhrančivě právě díky detailně propracované syntéze pocitů naděje a neodvratného zániku. Křesťansky zabarvená žánrová melanž ansámblu Paavoharju z malého ostrovního městečka Savonlinna, semknutého kolem bratrů Lauri a Olli Ainalových, vyniká především schopností zcela samozřejmě skloubit geograficky i žánrově zcela odlehlé inspirace do naprosto soudržného celku. V jejich písních citlivý posluchač objeví náčrty průzračných popových melodií, duchařské ambientní zrnění, jak vokální, tak zvukové klenby až chorálního charakteru; folkovou jemnost i psychedelickou bublaninu, asociace táhnoucí se od sedmdesátkového rocku až po Bollywood. Jsme na seanci éterických křesťanů nebo spíš v pandemoniu? Těžko říct, každopádně u Paavoharju vychází z pomyslného klání Píseň versus Zvuk vítězně vždy sám posluchač.

Chod svého vydavatelství koordinuje Sami Sänpäkkilä z městečka Ulvila, jednoho z šesti středověkých měst ve Finsku - a právě moderně pojatá archaičnost je příznačná i pro některé jeho "svěřence." Platí to o helsinské čtveřici vyznavačů analogových syntezátorů a sofistikovaného minimalu Shogun Kunitoki a zčásti také o avantgardním kvartetu Kemialliset Ystävät (v překladu Chemičtí přátelé). Jejich opusy sestávají většinou ze dvou desítek krátkých, často jen dvouminutových poloimprovizovaných mikrodramat. Ohledávat terén znamená u Chemických přátel, být připraven na to, že za každým rohem tu lze zabloudit. A navíc: i když jdeme okolo stejného místa podesáté, nepoznáváme ho. Folkové dekonstrukce, jednoduché akustické aranže a harmonie (v rozpětí od Laponska po Orient), nástroje žijící pod rukama vlastním životem. Málokdy koresponduje grafická úprava desky s jejím obsahem tak, jako u těchto svobodomyslných muzikantů: kabalistické motivy, geometrické vzory, hudba jako patchwork.

Pro psychedelickou písničkářku Lau Nau platí to samé co pro tuzemské elektro-akustické duo DVA a jejich fiktivní folklór: oba jsou typickým příkladem toho, že invence v rámci stylu Do It Yourself, dobrovolně přijaté zvukové mantinely a účelně pojatá nahrávací strategie se v časech neomezených softwarových možností vyplácí. Kvality jejich originálních alb se skvělým zvukem jako by se rodily bez námahy a s radostným vědomím, že některé věci lze k výjimečnému účinku ovládnout třebas jen zčásti. Éterický vokál Laury Naukkarinen, doprovázený mimo jiné starobylou finskou lyrou jouhikko, na níž se hraje smyčcem, má konejšivý účinek, díky němuž některé z písní připomínají nekonvenční mrazivou ukolébavku.

Sedmičlenný ansámbl Eleanoora Rosenholm z finského Pori, který tvoří zpěvačka Noora Tomilla a jejích "šest osiřelých bratrů", pro změnu volně navazuje na skandinávskou tradici intimního gotického romantismu, jež naposledy geniálně oživilo švédské sourozenecké duo, The Knife. Poznávacím znamením téhle těžko zařaditelné formace je především vášeň pro ponurou euforičnost a pohanskou extázi, u Eleanoory Rosenholm navíc ukotvené v krvavých fantaziích zasazených do všední reality. Tepající, pochmurná a přitom oslnivá hudba, jejíž síla pramení z členité struktury písní, bizarní atmosféry a zpěvu využívajícího neobvyklých finských slabik. Mytologické zdroje jsou asi jediné, které v budoucnu nedojdou. Eleanoora Rosenholm to pochopila včas a připravuje odkaz dalším generacím. Výsledkem je sofistikovaný "murderpop" (nebo chcete-li "art disko"), na které si ráda zaskotačí každá hospodyňka s vražednými sklony.

Muzikantská intuice a extatický mír, s nimiž své amorfní písničkářství modeluje divoženka Merja Kokkonen alias Islaja, jen umocňuje očekávání věcí příštích. Jak nazvat odzbrojující produkci, jejímiž úhelnými kameny jsou zdánlivě náhodně rozeznívaná akustická kytara, basa a snivý, polorecitační vokální projev? Je náhoda, že "Hořící slunce" začíná slovy "Aamen, aamen" a končí skladbou Rukous (Modlitba)? Spíš ne: pochmurné písňové obřady na desce, jejíž instrumentář místy zpestřuje důvtipně využitý klavír, melodika či zvonce, lze směle označit za vědomě ritualizovaný lo-fi improvising. Meandrovité zacházení s hlasem i nástroji, průzračné, netriviální emoce: záhadná, osobní, esoterická muzika, jejíž nekomunikativnost je zároveň široce přijatelná.

Hudba z Fonalu jde zkrátka dobře dohromady s jedním severským "haiku", které před patnácti lety napsal významný finský básník, hudební kritik a flétnista Lauri Otonkoski:
Vítr přichází ze severu.
Hudba z jihu. Bůh. Užívá i on šatů?

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme