Franz Treichler z The Young Gods: "... vždycky jsme se tu cítili vítaní."
Švýcarské post-industriální trio The Young Gods (TYG) je na českých pódiích častým hostem. Předloni dokonce vyprodali dva večery po sobě při zdejší zastávce u příležitosti svého netypicky akustického projektu Knock on Wood. Před jejich vystoupením v Divadla Archa si Robert Candra povídal se zpěvákem Franzem Treichlerem.
Je docela neobyklé mít ve studiu Boha. Díky, že jsi přišel. Nechceš začít nějakým zázrakem?
Ale jo, pusť nějakou hudbu a... :)
V Praze už jste hráli několikrát. Čím je tohle místo pro vás tak atraktivní?
Myslím, že vztah s pražským publikem je něco zvláštního. Už jsme tu hráli hodněkrát. Jestli se nepletu, poprvé to bylo v roce 1990, rok po revoluci. Takže dvacet let. To je docela čas na oslavu, ne? Chci tím říct, že jsme sem dorazili velmi brzo. V té době tu nehrávalo moc švýcarských kapel. Publikum nám bylo celou dobu věrné a vždycky jsme se tu cítili vítaní. Je to velmi intenzivní vztah, který už trvá dvě dekády a my si to hodně užíváme.
Pověz mi upřímně, pořád vás baví hrát na akustické kytary, nebo už se těšíte zase zpátky k sampleru a elektronice?
Ano, těšíme se, až zase nějak zariskujeme, protože tuhle akustickou show děláme už přes dva roky. Pozitivní na tom je, že jsme se zlepšili jako hudebníci, znova jsme se naučili hrát na nástroje. A pro mě bylo dobré mít víc prostoru na vokály. A taky jsme se dostali na místa, kde jsme nikdy předtím nemohli hrát. Menší místa, intimnější prostory. Myslím, že občas si takhle v budoucnu zahrajeme, ale s tímhle repertoárem nás teď čeká posledních pár vystoupení. Aspoň jedno tady v Praze určitě.
Mohl bys posluchačům, kteří to možná nevědí, vysvětlit, jak tenhle akustický projekt začal?
Pro ty, co to nevědí, The Young Gods vznikli v osmdesátých letech díky technologii, díky samplování. Šlo hlavně o zvuky, o koláž heavy kytar a zvuků z klasické hudby, takovou surrealistickou koláž. Dva a půl roku zpátky jsme začali hrát tyhle skladby v akustickém provedení. Bylo to skoro na povel, někdo nás požádal o speciální vystoupení u příležitosti zvláštního čísla časopisu, které bylo o naší kapele. A my jsme si to tak užili, že jsme tak chtěli hrát dál, něco natočit. Když bylo natočeno, chtěli jsme takhle zahrát i v zahraničí, protože původně to bylo myšleno jenom pro Švýcarsko. Takže teď už je to skoro dva a půl roku, co hrajeme takhle.
Podle mě má Knock on Wood mezi ostatními alby The Young Gods postavení podobné Příběhu Alvina Straighta ve filmografii Davida Lynche. Ten v podstatě starosvětský, přímočaře vyprávěný film mezi jeho ostatními experimentálními filmy působí jako experiment na druhou...
Ten film jsem neviděl. Ale pro nás bylo vrátit se k nástrojům opravdu experimentem, protože přejít od sequencerů a hlasitých strojových zvuků k něčemu mnohem intimnějšímu bylo rozhodně experimentální. Spoustu let jsme byli první kytarová kapela bez kytar, a když jsme se vytasili se španělkami, měli jsme hodně zvláštních reakcí od lidí, kteří nám říkali: po celá ta léta jsem vůbec nevěděl, že jste muzikanti, a podobně. Vždycky jsme se snažili riskovat a čelit výzvám. Když jsme dosáhli nějakého zuku, snažili jsme se vyhnout tomu, aby se z něj stala škatulka.?
Jak jste si vybírali skladby pro coververze? Hendrix, Suicide, Radiohead a další - to je docela pestrá směsice...
Každý z nás má nějaký vkus a chtěli jsme vyzkoušet různé věci. Například Al, Mr. Comet, začal hrát na kytaru, když viděl Richieho Havense v dokumentu o Woodstocku. Snažil se naučit jeho techniku, s palcem shora přes celý hmatník, ale nemohl, protože Richie má opravdu obrovské ruce a jenom palcem zahraje vlastně celý akord. Legrační je, že Richieho Havense jsme potkali před čtyřmi měsíci. Zahrál s námi svou slavnou píseň Freedom. A on říká Alovi: tak ty se chceš naučit hrát jako já? A vzal kytaru a dal mu asi půlhodinovou lekci - dělej tohle a tohle a tak dál. Al byl úplně paf. Takže tohle byl jeden případ. A asi bych mohl proluvit i o Radiohead. Ti byli původně kytarovka, pak začali dělat experimentálnější věci, jako album Kid A. A tohle byl můj osobní výběr, já miluju Everything in Its Right Place. A předělat tuhle věc akusticky, jen s minimalistickým arpeggiem, byla taky výzva. Je to fantastická píseň. U tohohle projektu jsme zjistili, že řada skladeb The Young Gods má uvnitř skryté překvapivé písničkářské kvality. Nějak jsme si toho byli vědomi, ale bylo to spíš v pozadí. Když je pak přearanžuješ, najednou se z nich vyklube něco jiného. Některé akustické verze, já mám třeba moc rád She Rains, jdou prostě nad rámec toho, co jsme s nimi udělali před dvaceti lety.
Knock on Wood není prvním projektem The Young Gods, který vybočuje z klasického konceptu diskografie kapely. Čím vás například oslovila hudba Kurta Weilla, že jste se rozhodli mu věnovat celé album?
Popravdě řečeno jsem Weilla objevil ve škole na hodině němčiny, když mi bylo asi patnáct. Moc jsem o něm nevěděl a náš učitel mluvil o Žebrácké opeře. Začali jsme ji překládat a pronikat do jejího vesmíru. Mluvili jsme o dvacátých a třicátých letech, rocích těsně před druhou světovou válkou. A obsah opery byl něco velmi nového. Pouliční historiky o kazatelích, vrazích a prostitutkách. Hudba nebyla bel canto, byla to opera, ale - jak se vysvětlí v úvodu - měli ji zpívat žebráci. Šlo o velmi experimentální pop music, která hodně předběhla dobu. Před čtyřmi lety jsem četl, že Bob Dylan o Weillovi řekl, že Žebrácká opera ho kdysi naprosto ohromila. Zjistil, že je možné psát písně o jiných věcech než o sobě. Kurt Weill a Bertolt Brecht, jehož texty byli velmi důležité, byli pionýři experimentální pop music.
A váš Amazonia Ambient Project? Zapojit do show antropologa, který hovoří o Amazonii, to je dost zajímavý nápad.
Tohle byl velmi náročný projekt. Jsem rád, že jsme ho mohli přivézt do Prahy, protože je to podle mě velmi zajímavá věc. Snažili jsme se to nějak pojmenovat, ale nešlo nám to, takže nakonec jsme tomu říkali "sonická konference". Jeremy Narby je antropolog, který žil dva roky mezi původními obyvateli Amazonie. Hodně se dozvěděl o jejich zvycích. Napsal několik knih, jednu o ekologii, o jejich zacházení se zdroji a tak dál, ale druhá kniha, která se jmenuje Vesmírný had, je o jejich duchovním světě. Poznání je u takzvaných primitivních společností hodně spjaté s požíváním různých bylin, šamani se ptají různých duchů, které vidí ve svých halucinacích - jak léčit lidi, jak organizovat společenský život a vůbec na všechno. Je to velmi zajímavé téma. Jak říká Jeremy Narby, dnešní špičkoví biologové, kteří analyzují DNA a podobně, objevují věci, které tihle lidi údajně znali už před tisíci let. Jeho cílem je vytvořit most mezi dnešní kulturou a kulturou, která už mizí. My jako muzikanti se snažíme o totéž. Zvídaví lidi rádi slyší příběhy a fakta, které říká například Jeremy. A naše publikum je myslím takové. Naši posluchači mají rádi rock´n´roll, rádi paří, mají rádi experimentální hudbu, takže proč by nebyli otevření tomu dozvědět se něco o šamanismu.
Vnímáš nějak paralelu mezi šamanským rituálem a koncertem psychedelické hudby?
Asi by se to tak dalo říct, i když je to trochu zjednodušující. Myslím, že naše kultura postrádá spojení s posvátnem. Máme náboženství a tak, ale moje generace, ta před ní a asi i ta současná potřebuje nějaké napojení na něco většího než život. A umění, nejenom hudba, může poskytnout takový vhled. Asi je to spíš degenerované šamanství, ale proč se lidi shromaždují, aby poslouchali elektronickou hudbu a tančili? Určitě to vychází z potřeby rituálu. Ale není to tak hluboká věc. Když jsem asistoval u skutečných šamanských rituálů, bylo tam deset patnáct lidí. Bylo to velmi soustředěné na konkrétní problémy jednotlivců. Naše kultura tohle potřebuje a umění jí slouží jako přímé spojení.
Jaká je vlastně hudební scéna ve Švýcarsku? Děje se tam podle tebe něco zajímavého?
Rozhodně. Na takhle malou zemi se tam toho děje dost. Těžko se tomu dá říkat scéna, jsou to velmi odlišné žánry. Neexistuje něco jako švýcarský zvuk. V současnosti je tam silná skupina mladých písničkářek jako třeba Sophie Hunger. Tohle je hodně mladá scéna, ale velmi pospolitá. A v Ženevě je hodně zajímavých experimentálně metalových kapel, Knut, Nebra a další. Každé město má trochu svůj zvuk. Curych je obecně spíš elektronický, Lausanne a Ženeva jsou spíš rockové. Lausanne má silnou post-rockovou scénu, je tam pár dobrých labelů, distribuce. Malá síť, ale funguje. A spoustu kapel prostě neznám.
Na jaké hudbě jsi vyrostl?
Vyrůstal jsem v šedesátkách a v sedmdesátkách. Měl jsem o pět let staršího bratra, takže ten nosil domů rané Pink Floyd nebo The Doors. To jsem miloval, byla to jako brána k anti-konzervatismu. Ze školy jsem šel rovnou domů, pouštěl si desky a hodiny zíral z okna. Tyhle kapely, a taky Beatles, Hendrixe... V pozdních sedmdesátých mě oslovila energie punkových kapel a princip do-it-yourself. To byl kopanec do zadku.
A co posloucháš dneska?
Vždycky jsem poslouchal hodně různých věcí. I když jsem jel třeba v punku, vnímal jsem, že hudba je větší než jeden styl. Dneska můžu ocenit skoro cokoli. Víc si všímám obsahu než formy, stylu. Mezi highlights roku 2009 bych nepochybně zařadil návrat Grace Jones. Ta deska je skvělá. Co jsem si ještě koupil... Nemůžu si vzpomenout. The Black Angels! Líbí se mi deska i koncerty. Myslím, že experimentátorství Animal Collective je taky dost zajímavé. The Heavy jsou dobří. Mají trošku party feeling, to se mi taky líbí. A z té experimentálnější strany, třeba Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra, líbí se mi jejich kanadský feeling.
Vaše dvě poslední desky před Knock on Wood vyšly u Ipecacu Mika Pattona, který je vaším fanouškem. Co se ti líbí na tomhle labelu?
Mně se líbí hlavně výběr kapel. Je tam spousta věcí, které jsem vlastně mohl zmínit před chvílí. Dälek jsou velmi zajímaví a odvážní - kdo jiný dneska dělá takovýhle hiphop? Nebo Fantomas, Melvins! Být částí tohohle eklektického spolku je super. Bohužel nevydali Knock on Wood, průmysl byl v krizi a navíc ten rok vydávali hodně desek. Ipecac je label, se kterým bych rozhodně chtěl spolupracovat nadále.
A jaké bude příští album, jakým směrem se chystáte vykročit?
Nová deska využívá toho, co jsme se naučili s akustickým projektem, ale silně se vracíme k elektronickému zvuku. Je tam i pár rockových věcí, řekl bych, že bude taková hybridní. Možná víc melodická. Ještě není hotová, ale taková je základní linie. Měla by vyjít v půlce října. Teď v dubnu jdeme míchat. Není teda ještě doděláno, ale směr tam je. A my jsme s ním velmi spokojeni.
