James Blake přivádí k němému úžasu
Na začátku února vydal James Blake velmi očekávanou debutovou desku. Po EP, která během roku 2010 dostala na lopatky celou klubovou Británii, všichni netrpělivě čekali, jak bude znít dlouhohrající prvotina tohoto teprve 22letého Brita.
James Blake tak trochu vypekl rybník všem, kteří si přáli pokračování v nabasované postdubstepové klubové elektronice. Vydal se směrem daleko introvertnějším, k písním, v nichž hraje prim především jeho vokál a doprovodný klavír.
Dlouhohrající eponymní debut Jamese Blakea je jako diamant. Křehký a pevný zároveň. Z určitého směru nezničitelný a z jiného zase velmi snadno rozlomitelný na kousíčky. Řečí o tom, že album samotné je úplně jiné než EP a dvanáctipalce, které tenhle objev britské postdubstepové scény chrlil v loňském roce, už jste si pravděpodobně vyslechli ažaž. Že je na něm málo beatů. Že je na něm moc vokálů a ještě víc vokodérů. Že je takové a makové, i když by mělo být onaké a s povidly a tvarohem. Že je to zkrátka málo party deska. Tohle všechno je samozřejmě pravda, ale zase jenom z určitého úhlu pohledu a poslechu. James Blake je holt takový Antony Hegarty ztracený ve světě beatů a méně dubstepový Burial ztracený mezi záplavou vokodérů a tak je jeho dlouhohrající prvotinu taky třeba brát.
Debutová deska Jamese Blakea je zkrátka nahrávkou, které předchozí releasy tohohle teprve dvaadvacetiletého Brita na jednu stranu vydláždily dálnici směrem k místu, na něž se upíral zrak médií i posluchačů s očekáváním téměř pobožným, a na stranu druhou z ní právě kvůli jinakosti v porovnání s předchozí tvorbou posléze udělaly tak trochu otloukánka. Album samozřejmě má slabší chvilky, nicméně jako celek není deska o nic horší než kterýkoli Blakeův dvanáctipalec nebo EP z roku 2010. Spíš naopak. Každý dosavadní release Jamese Blakea měl nějaké to hluché místo a je rozdíl, jestli se v tomto ohledu bavíme o tří- či čtyřskladbových nahrávkách, nebo o jedenácti-, respektive ve vinylové verzi dokonce třináctipoložkové desce se stopáží čtyřiceti minut.
James Blake si vystačí s málem. Hlas, vokodér, klavír, trocha syntezátorů, pár vokálních samplů, nějaké ty zechované a pořádně nabasované stopy robotických beatů a… ticho. Zvukové pomlky, jejichž potenciál umí využít na sto procent. James Blake postavil sonické vakuum na úroveň hudby a na těchto základech tvoří melodicky silné aranže na pomezí minimalistické elektroniky, decentní hry na klavír a čistě vokálních partů čerpajících ze soulu, R'n'B, gospelu nebo jazzu. Výsledný baladický nádech téhle stoprocentně introvertní desky je nabíledni. Všechno zmíněné už tu samozřejmě bylo – jména jako Jamie Lidell, Burial, Antony Hegarty, Joy Orbison nebo koneckonců i Mount Kimbie jsou ve své podstatě Blakeovým předobrazem, nicméně až tomuhle talentovanému mladému Britovi se podařilo na svém dlouhohrajícím debutu zkombinovat veškeré ingredience takovým způsobem, že z výsledných koláží nejdříve celé britské ostrovy (což se v posledních letech neukazuje být až takový oříšek) a teď už pomalu i zbytek západního světa přivádí k němému úžasu a často až bezmezné adoraci. Ať už se bude hudební budoucnost Jamese Blakea vyvíjet jakkoli, tohle prvenství mu už nikdo nikdy nevezme. A zaslouženě.
