Ještě lepší Colours...

Moravskoslezská metropole, jejíž celoroční barevné spektrum pro mnohé končí u panelákové šedi a industriální rzi, opět rozkvetla rozsáhlou paletou zářivých odstínů v rámci festivalu Colours of Ostrava. Podeváté se do městského centra sjeli interpreti z nejexotičtějších koutů světa a žánrový koktejl mísící všechno od domorodých rituálů po přímočarý punk.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z festivalu Colours of Ostrava 2010 | Foto: Jakub Krásný

Letošní ročník rozprostřený do šestnácti stageí se nesl především v duchu uživatelských inovací, které řešily komplikace předchozích let. Symbolem podruhé vyprodaných „Barev“ se opět stala lávka Unie spojující Černou louku se Slezskoostravským hradem, letos doplněná o mladší sestřičku usnadňující proudění v opačném směru, a odvážlivci vířící řeku Ostravici ve sluncem rozžehnuté plavecké euforii. První dva pestrobarevné dny festivalu v bezstarostné atmosféře rozpálených slamáků a očutávaných hakisaků vystřídala sobotní bouřková smršť, která kompletně zabarvila zbytek tohoto kulturního svátku do chmurných odstínů šedi. Ani nevrlé počasí ale nedokázalo zahnat permanentní úsměv většiny návštěvníků těšících se ze servírování hudebních lahůdek.

Čtvrteční den propuknul s pokřtěním odvážné novinky festivalu, klimatizované New York City Stage oslavující metropolitní multikulturalismus tohoto rodiště slavných jazzmanů, undergroundového rocku i hiphopových předáků. Za jednoho z nich, ovšem s velkou dávkou soulu a jazzu v krvi, se dá označit otevírající americký objev José James. Jeho hodinový set vábící hlavně neuvěřitelně podmanivým vokálem nabídl nevídanou směsici avantgardního klavíru, mazlivé basy a dokonalé souhry s abstraktně hiphopovou rytmikou.

Velkým žánrovým a geografickým úskokem pak bylo vystoupení jihokorejských perkusistů Dulsori, okořeňované rituálním halekáním, při němž mnozí poprvé okusili výhodu přistavěných diváckých tribun a na postranních projekcích sledovali přehlídku exotických nástrojů, teatrálních gest a starodávných kostýmů. Z časů nejstarší lidové kultury se snesl do nocí potemnělé Ostravy také severský havran Valravn, plačtivá a neodmyslitelně „björkovská“ elektronika, které vládla především romantická nyckelharpa a ve vraním peří oděná tajuplná kráska Anny Katrin Egilstrød. Ta se v extatických driádích tancích svíjela na hutné elektronické základy a dokonale učarovala publikum svými dánsky zpívanými baladami o zbloudilých lodích a teorii strun.

Z festivalu Colours of Ostrava 2010 | Foto: Jakub Krásný

Páteční den do sluncem spalovaného areálu zavedl izraelské klezmeristy Oy Division, jimž se nakonec podařilo obhájit jak avizovaný punkový nápřah, tak slibované skočné a alkoholem podlévané popěvky. Ještě našlápnutěji pokračovali londýnští Acoustic Ladyland se svojí neomšelou směsicí hysterického saxofonového jazzu a téměř hardcore-punkovými beaty. Zároveň v závěru vystoupení zazářili historkou o jejich bubeníkovi a ušili na diváky nepochybně největší boudu festivalu. Jejich skutečný bubeník totiž zaspal letadlo a nestihl se do evropského vnitrozemí dopravit, a tak namátkou zavolali svého známého, který si je během půlhodinové zvukovky vyslechl a set s nimi odehrál na výbornou. Naopak ještě silněji než ze studiových nahrávek smetl přítomné publikum finský funebrální ansámbl Alamaailman Vasarat. „Kladiva z podsvětí“ měli co nabídnout nejen po stránce hudební – hopsavou mašinérii v death-klezmerovém rytmu opřenou o dvojici cellistů a metalové bicí – ale i po té vizuální. Oba dechaři – mohutný Jarno Starkula s postavou fousatého gnóma s cylindrem na hlavě a vlasatý habán Erno Haukala – se na pódiu vzájemně vyzývali ke komickým dupákovým tanečkům a na jejich pozadí se ve fialové záři reflektorů vyhoupl měsíc a vyrojil noční hmyz, což už tak záhrobnímu vystoupení dodalo řádně burtonovskou atmosféru.

Progresivita a ostře rockové tempo nechyběly ani u headlinera hlavní stage, mistrů britské psychedelie devadesátých let, Porcupine Tree. Kromě charismatického Stevena Wilsona zápasícího se svým účesem uhranula zaplněný betonový plac především projekce jejich vizuálně šťavnatých, artových videoklipů. Příjemně plno bylo také v závěru pátečního line-upu na vystoupení domácího dua WWW s repertoárem nabitým tracky z aktuální desky Tanec sekyr.

Sobotní den potom přinesl déšť. Hrozivá mračna se vynořila už při vystoupení novomexických balkan-freak folkerů A Hawk and a Hacksaw a návštěvníky z podhradní části brzy zahnala až pod přilehlý silniční most, kde se vytvořilo nejméně stohlavé klábosivé útočiště. S půlhodinovým zpožděním zapříčiněným bezpečnostním vypnutím proudu nakonec vystoupil reunion irské legendy The Cranberries a i přes neustávající bleskovou smršť jejich rádiové hity minulého století přivábily nedohledný patnáctitisícový dav. Pochmurným počasím si nenechali zkazit náladu a performanci ani norští nu-jazzmani Jaga Jazzist, kteří rozbalili svůj stánek s merchandise přímo na pódiu. K opravdové blýskanici ale došlo až s vystoupením Marky Ramone´s Blitzkrieg v útrobách newyorského klubu. Těžko říct, jaká čertovská droga drží posledního žijícího člena klanu Ramones a jeho tři spoluhráče v takové kondici, ale hodinový set natřískaný třiadvaceti „hey ho let´s go“ hity odehráli bez nadsázky na jeden nádech. Po úmorné a nekonečné tlačenici, kterou návštěvníci museli protrpět při opouštění této nové stage, nebylo s přetrvávajícím deštěm příliš mnoho na výběr. Valná část účastníků využila útočiště garážových prostor, ve kterých se na betonové podlaze rozprostírala také oplocená, postapokalypticky vyhlížející čajovna.

Z festivalu Colours of Ostrava 2010 | Foto: Jakub Krásný

Závěr soboty se potom nešťastně rozplynul v kalužích bláta a čvachtajících sandálech. Poslední ranou bylo zrušení koncertu Brendana Perryho, někdejší polovičky rituálně gotických Dead Can Dance, který alespoň přislíbil náhradu na některém z příštích ročníků.

Zklamání z ponurého vývoje druhé půli festivalu vyrovnaly v neděli fantastické písně švýcarské stydlivky, ale mistrné písničkářky Sophie Hunger a strhující premiérové vystoupení ruské rodačky Reginy Spektor. Ačkoli mnohé tato zdánlivě křehká dívčina překvapila svým nekompromisním zásahem, když namíchnutá zastavila uprostřed skladby své dva spoluhráče a před zraky tisíce hlav rázně vyhostila jednoho z fotografů zvědavě nakukujícího z backstage. Zbytečně pošťuchovat tuto krotitelku obřího Petrofa ale opravdu nebylo radno. Jak sama prozradila v závěru vystoupení, teprve před pár dny přišla tragickou nehodou o svého spoluhráče, cellistu Daniela Cho, což poznamenalo celé turné.
.

Z festivalu Colours of Ostrava 2010 | Foto: Jakub Krásný

S úmrtím dlouholetého spoluhráče se museli tento rok vypořádat i legendární The Stooges, ale rodina se semkla znovu díky původnímu kytaristovi Jamesi Williamsonovi a smečka s vůdčí šelmou Iggy Popem tak mohla dorazit i do Ostravy. Iggyho křečovité tělo se svíjelo po pódiu v typické agonii a vyluzovalo zvířecí zvuky, které zvířily pod pódiem zaslouženě vášnivý kotel. Na rozdíl od prchající Reginy se punkovému pradědu z pódia téměř nechtělo, bavil diváky na všech stranách sígrovskými škleby do poslední chvíle, než zmizel do zákulisí za svým oberleným basákem.

Z festivalu Colours of Ostrava 2010 | Foto: Jakub Krásný

S nimi se rozutekl také devátý ročník multižánrové přehlídky Colours of Ostrava. I letos opět hrdě obhájil veškerá ocenění a chválu spojenou s jeho jménem, navíc si může odškrtnout úspěšně vyřešené problémy předchozích let. Uvidíme, jak se tým kolem hlavní dramaturgyně Zlaty Holušové vypořádá s jubilejní desítkou.

Jakub Krásný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme