Kapesní miniatury Gorillaz

Gorillaz vydali letos v březnu skvělé album Plastic Beach a ve stejné době, kdy deska figuruje ve spoustě výročních žebříčků, ukončuje Damon Albarn rok 2010 ještě jednou nahrávkou své kreslené kapely. Je jí novinka The Fall, kterou Gorillaz nadělili fanouškům 25. prosince zdarma na své webové stránce. Patnáct skladeb natočil Albarn na podzimním americkém turné na svém dotykovém telefonu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Gorillaz | Foto: EMI Czech Republic, TBC

Když se o The Fall začalo týden před Vánoci mluvit, měl jsem strach, že půjde buď o virální reklamu na jednu značku mobilů nebo o sbírku nedodělků z Plastic Beach - nakonec to ale není ani jedno. Spíše tu máme kolekci elektronických miniatur, které svými tématy připomínají narychlo naškrabaný cestovní deník.

Album The Fall - ačkoliv vyšlo pod jménem Gorillaz - je asi nejblíže, jak se kdy Albarn dostal k regulerní sólové nahrávce - kromě příležitostné výpomoci Micka Jonese a Bobbyho Womacka si desku natočil úplně sám. Zástupy hostů a perfekcionistický sound předchozích tří alb Gorillaz tady nahradily intimní zápisky a hudba v takříkajíc surové a neopracované podobě. Nabízí se srovnání s kolekcí demonahrávek Democrazy, kterou Albarn nahrál v podobných podmínkách v roce 2003 při turné s Blur a vydal pod svým jménem. Zatímco Democrazy - vydané v limitované edici jen na vinylu - je spíše záznam jeho paranoidních stavů, The Fall více připomíná kutilskou elektroniku nespavce Bradforda Coxe z Deerhunter, který po nocích v hotelových pokojích natáčí na svůj laptop desky pod jménem Atlas Sound. A někoho možná napadnou další jména současné outsiderské elektroniky od Baths po Toro Y Moi.

Gorillaz - The Fall | Foto: Gorillaz

POSLECHNĚTE SI: Recenze na album Plastic Beach

Žádní spoluhráči ani hosti ve studiu, žádné tlaky od nahrávací společnosti - Albarn si na The Fall může dělat, co chce. A taky dělá. Album zní jako nekonečný jet-lag, stav na pokraji bdění a snu, kdy se v neustálých přeletech mezi městy a hotely (ve skladbách zní zvuky letišť, výtahů a konverzace s taxikáři) proměnily svět v jednu velkou šmouhu. Albarn širé dálavy Ameriky konfrontuje s ironií sobě vlastní (viz švihlé blues v Bobby In Phoenix), přesto se do skladeb promítá fascinace americkou popkulturou - více než hip hop ale tentokrát objevuje techno, nakonec svůj kapesní počítač ve skladbách jako Detroit, Phoner To America nebo The Joplin Spider používá stejně neortodoxně jako pionýři techna první syntezátory.



Poslouchat The Fall je trochu frustrující zážitek. Mezi fragmenty nedodělaných nebo nedoděláníhodných skladeb najdete i několik skvělých míst jako smutné Amarillo, Revolving Doors nebo předposlední skladba California & the Slipping of the Sun. Tady se na ploše tří a půl minut nádherně shrne všechno, co měla tato deska být. Od záznamu reklamních spotů až po počítačový hlas aplikace Speak It!, který čte úryvky z jeho cestovního deníku, vtáhne Albarn posluchače do svého vnitřního světa ztraceného uprostřed amerických dálav.
Škoda, že na obzvláště těchto místech si musíte říkat, jak by asi skladby zněly zahrané na širší spektrum nástrojů a vůbec dotažené do konce.

The Fall je jako kdyby malíř Jamie Hewlett začal kreslit tlustou fixou a navíc levou rukou. Je to bezpochyby dílo inovátorské, v jistých ohledech revoluční a obsahující větší než malé množství génia svého tvůrce, a přesto trochu rozpačité.

Karel Veselý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme