Když elektronika fušuje do předkřesťanské historie Ruska
Ruská elektronická čtveřice Volga si už dávno podmanila nezávislou Evropu. Pokud máte rádi elektroniku i východoevropský folklór, mohla by být tahle skupina tipem na dobře strávený pondělní večer (9.listopadu) v příjemných prostorách plovoucího pražského klubu Jazz Dock, který kotví na Janáčkově nábřeží.
Ruská moderní hudba se k nám dostává spíše v útržkovitých a nahodilých sekvencích. Přitom každému musí být z oněch krátkých záblesků jasné, že z rozsáhlého území východní Evropy musí vycházet spousta zajímavé muziky. Tak například čtveřice Volga je toho skvělým příkladem.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Už představa míchání dvou základních zdrojů, elektroniky a etnických elementů, vzbuzuje zvědavost. Zpěvačka Anděla Manukjan je v Rusku významnou folklórní sběratelkou a profesionálně vystudovanou vokalistkou. Oproti tomu elektronik a experimentátor Alexej Borisov je na mezinárodní scéně zapsán především jako významná postava elektroakustické avantgardy, kooperující například s Japoncem KK Null nebo s Antonem Nikkilou. Dohromady s dalším elektronikem Uri Balašovem a kytaristou Romanem Lebeděvem vytváří čtveřice hudbu, která si z obou základních pramenů bere plnými hrstmi, a nechává ji dochutit řadou dalšího koření. Folklórní nápěvy z 10. až 18. století dostávají v elektronické lázni Volgy nový, moderní kabátek, který oblékl už čtyři řadové desky, živák i album remixů.
Čtveřice s oblibou sahá do ruské historie (nejvíce do období 18. století) a spojuje paganský rituální podtón lidovek, hluboko zakořeněný šamanismus, autentické melodie a texty s moderní městskou estetikou, taneční elektronikou a popovým tahem na bránu. Volga tak vstupuje na území, které sousedí s Björk, astmatickým feťákem Trickym, s ukrajinskou experimentátorkou Zavolokou i s rošťáckými finskými folkloristkami z Värttinä. Temnější a neotesaná elektronika, včetně kompletní rytmiky, je na studiových nahrávkách jen tu a tam načechrána kytarou, perkusemi či dalšími akustickými instrumenty, což dodává tradičním melodiím netradiční odlesk. Jako kdybyste sebrali Tara Fuki cella, postavili je před laptopy a spojili je s Mártou Sebestyén. Výsledkem je taneční soustava písniček, jejichž zabarvení je na hony vzdálené klasickému dance mainstreamu.
Největší devízu Volgy osobně vidím v celkovém konceptu, ke kterému je třeba najít si cestu trochu složitěji, než je obvykle nutné. Je tedy dost možné, že rozpětí individuálního hodnocení posluchačů ruské čtveřice bude mít velké výkyvy. A to je dobré znamení. Konvenční průměr sice všichni tolerují, v nikom ale nezanechá dlouhodobější stopu. A to se partě Volga naštěstí "nedaří".
