Křehcí a zároveň brutální Envy
Envy - jedna z předních japonských kapel, které vzešly z hardcorové scény, vypustila do světa čerstvé album Recitation. Blogosférou se šíří šeptanda, že by mělo jít o jejich desku poslední. Tak či onak, vy si teď poslechněte recenzi tohoto hodinového, křehkého a zároveň brutálního počinu, kterou pro vás připravil Robert Candra.
Už obal alba Recitation hodně naznačuje, o co tu poběží. Fotka jakési pouště, na ní ostrý horizont. Nahoře temnota a chlad, dole žár a světlo, čistá hranice mezi nimi. Nekomplikovaný odkaz na umění quiet/loud dynamiky, které Envy dotáhli během své kariéry k dokonalosti. Poslední léta navíc do svého screamo projevu pouští čím dál víc post-rockových elementů. Není tak divu, že v Evropě jejich desky vycházejí na Rock Action Records, labelu skotských mistrů žánru Mogwai. Charakteristické brutální kytarové nářezy a přeřvané vokály Tetsuyi Fukagawy, jež si Envy ponechali z hardcorových začátků, jsou (na Recitation obzvlášť) vyvažovány křehoučkými, precizními plochami s jemně stínovanou zvukokresbou.
Úvodní skladba Guidance s ženským mluveným slovem a pozpátku puštěnými kytarovými kudrlinkami má tak ledovcovou atmosféru a harmonie, že každou chvíli čekáte, až spustí typický naříkáček Jónsiho z islandských Sigur Rós. To se samozřejmě nestane, ale na první pořádný zářez do strun si počkáte ještě pěkných pár minut, než k němu vygraduje následující píseň. A při třetí Rain Clouds Running in a Holy Night vám konečně dojde, co je tu nového. Ty skladby jsou skoro veselé! To je snad poprvé, co se v emocionálně vypjaté tvorbě Envy objevují takhle prosvětlené a pozitivní momenty. Některé pasáže zmíněné skladby jsou bezmála punkově skočné.
Envy na Recitation pořád dělají to, co jim jde dobře. Už jsem mluvil o hodinářské práci s dynamikou; precizní instrumentální výkony jsou samozřejmostí, ačkoli kapela neexhibuje a s japonskou úslužností vyklízí prostor pro Fukagawův řev. Na tomhle albu taky ale víc než dřív vyniká problém se sdělením v japonštině. Jak název napovídá, jsou na něm přečasté pasáže mluveného slova. Klidně to můžou být třeba skvělé básně (to já a většina posluchačů nikdy nezjistíme), ovšem v téhle frekvenci je to až únavné a přistihl jsem se, jak netrpělivě čekám, kdy zase vybuchnou zauzlované hlasivky naplno. Ale to je jen jedna z mála výtek. Pokud tohle skutečně má být poslední deska Envy, je to důstojné rozloučení.
