Kritik hudebníkem: Na obou stranách barikády

Atomizovaná doba, kde chybí jednotný názorový proud a hudební střípky jsou rozhozené po celé šířce cesty, nahrává multidisciplinaritě. Jsou hojně nabourávány klasické role, které vygeneroval hudební průmysl v minulých dekádách.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Maria Minerva | Foto: Dimitris Mougos

Postupně mizí úloha hudebního manažera, významově se ale rozpouští i rozdíl mezi vydavatelem a umělcem. Příkladem může být anglický experimentátor John Twells, který kromě vlastních nahrávek vydává i ostatní umělce na svém labelu Type Records. Dříve nemyslitelné je ale i jiné propojení – totiž aktivně tvořícího hudebníka a zároveň hudebního kritika, který zkoumá kulturní kontexty, dostává se pod povrch hudby a i hodnotí nahrávky svých kolegů.

Neplatí ale, že by hudebníci v roli kritiků zkoumali jenom ten druh hudby, který sami provozují. Nůžky rozevřené mezi profesním zájmem a osobním hudebním vyjádřením jsou často nebývale široké. Jak praví poslední dobou populární úsloví: psaní o rock'n'rollu JE rock'n'roll.

Pod pseudonymem Kode9 se ukrývá skotský rodák Steve Goodman – hyperaktivní producent a DJ, hudební novinář a jeden z pionýrů dubstepového zvuku vyrostlého z dozvuků stylu UK hardcore v rámci kulturního pohybu označovaného britským hudebním teoretikem Simonem Reynoldsem jako „hardcore kontinuum“. V současnosti má londýnský rezident Goodman na kontě dvě ceněná alba s MC Spaceapem a stojí v čele známého labelu Hyperdub, na kterém světu představil třeba tajemného producenta Buriala. Goodman je ale také držitelem doktorátu z filozofie a ve svém studiu se věnuje afrofuturismu, kybernetice a hudební teorii. Jeho kniha Sonic Warfare: Sound, Affect, and the Ecology of Fear zkoumá formou deleuzovsky spletitých esejů dějiny použití zvuku a hudby coby válečného prostředku – od bájných trub z Jericha a pokřiků skotských higlanderů přes nacistické pokusy s vysokými frekvencemi zvuku až po izraelské sonické bomby shazované na pásmo Gazy nebo zvukové repelenty – odpuzovače mladistvých výtržníků v londýnském metru. Goodman také vyučuje na University of East London mediální produkci a ve svých kurzech se zaměřuje na praktické aspekty používání hudby ve filmu. Ačkoliv svou hudební produkci a teoretické bádání sám Goodman striktně odděluje, čiší z jeho tvorby na producentském poli až nezvyklá úroveň hudební erudice a jeho spisy o fyzických aspektech zvuku tak dobře korespondují s tím, jak tělesně působí basový přetlak jeho tracků v klubu.

Kode9 & The SpaceApe | Foto: oficiální MySpace Kode9

Estonská hudebnice a hudební teoretička Maria Juur, která vystupuje pod jménem Maria Minerva, dobře ilustruje způsob, jakým se hudebník může stát hudebním novinářem – má tohle povolání totiž v rodině. Její otec je jedním z nejznámějších estonských hudebních kritiků a vyučuje na estonské univerzitě, Maria tedy od malička vyrůstala v intelektuálním prostředí. Rozhodla se studovat na tamní katedře dějin umění a tahle specializace ji později dovedla až do jednoho z nejprestižnějších světových hudebních časopisů, britského The Wire, kde nejdříve působila jako externí redaktorka. Minerva se obecně zajímá o popkulturu, a to nejenom z hudebního hlediska, ve svých textech a i ve své hudbě zkoumá především estetiku osmdesátých let jako celek nebo koncept retrofuturismu. Zároveň se ale velice umně vyhýbá přehnané akademičnosti.

Maria Minerva | Foto: Marek Chorzepa

Americký skladatel John Maus pochází z Austinu a studiu hudby se věnoval na kalifornském uměleckém institutu, kde se mimo jiné potkal se svým budoucím hudebním souputníkem Arielem Pinkem. Později se však jeho teoretické směřování začalo upírat směrem k filozofii, kterou odjel studovat do Švýcarska. Filozofii pár let vyučoval na Havajské univerzitě a v současné době dokončuje doktorské studium oboru politická filozofie. Ještě na koleji začal tvořit dle vlastních slov experimentální hudbu inspirovanou třeba dílem Johna Cage – po jeho setkání s Arielem Pinkem se však jeho tvůrčí snažení obrátilo směrem k popu. Pop music je také stěžejním tématem Mausových dlouhých hudebních traktátů, v nichž cituje Platóna i Jacquese Attaliho a dobírá se zde úvah o vztahu popové přímočarosti a upřímnosti a pravdy v umění vůbec. Ve své lo-fi tvorbě se od poměrně schizofrenních začátků, díky kterým je dodnes trnem v oku některým hudebním publicistům, přenesl na svém posledním albu We Must Become The Pitiless Censors of Ourselves k čistokrevnému popu s klasickou písňovou strukturou a často poměrně velmi ironickými texty. John Maus, který na svém MySpace profilu označuje svou vlastní hudbu jako punk, je také proslulý svými živelnými vystoupeními, kdy zpívá a běsní do předtočených hudebních podkladů na bázi karaoke.

John Maus | Foto: Upset the Rhythm, Jennifer Juniper Stratford

Fatima Al Qadiri přináší do západní popkultury pořád poměrně exotické motivy – totiž hudbu arabského světa. Fatima, která nahrává pod jménem Ayshay, se narodila v Senegalu, vyrostla v Kuvajtu a v současnosti žije v New Yorku. Svojí hudbou vyvolává ozvěny tradiční arabské kultury, folklorní prvky ale sofistikovaným způsobem umisťuje do sítě upředené z hypnagogických motivů, šamanských manter a nekompromisních drones. Postmoderní vody zdánlivě nemožných kombinací prozkoumává i jako hudební redaktorka ve službách internetového magazínu Global. Primárně se zaměřuje na world music, nahlíží ale pod povrch té konvenčnější odnože a studuje východoevropskou elektroniku, pokroucený bulharský pop nebo íránský trance.

Fatima Al Qadiri | Foto: Dom Smith, oficiální Facebook Fatimy Al Qadiri

Jan Bárta, Jiří Špičák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme