Kritik hudebníkem: Na obou stranách barikády
Atomizovaná doba, kde chybí jednotný názorový proud a hudební střípky jsou rozhozené po celé šířce cesty, nahrává multidisciplinaritě. Jsou hojně nabourávány klasické role, které vygeneroval hudební průmysl v minulých dekádách.
Postupně mizí úloha hudebního manažera, významově se ale rozpouští i rozdíl mezi vydavatelem a umělcem. Příkladem může být anglický experimentátor John Twells, který kromě vlastních nahrávek vydává i ostatní umělce na svém labelu Type Records. Dříve nemyslitelné je ale i jiné propojení – totiž aktivně tvořícího hudebníka a zároveň hudebního kritika, který zkoumá kulturní kontexty, dostává se pod povrch hudby a i hodnotí nahrávky svých kolegů.
Neplatí ale, že by hudebníci v roli kritiků zkoumali jenom ten druh hudby, který sami provozují. Nůžky rozevřené mezi profesním zájmem a osobním hudebním vyjádřením jsou často nebývale široké. Jak praví poslední dobou populární úsloví: psaní o rock'n'rollu JE rock'n'roll.
Pod pseudonymem Kode9 se ukrývá skotský rodák Steve Goodman – hyperaktivní producent a DJ, hudební novinář a jeden z pionýrů dubstepového zvuku vyrostlého z dozvuků stylu UK hardcore v rámci kulturního pohybu označovaného britským hudebním teoretikem Simonem Reynoldsem jako „hardcore kontinuum“. V současnosti má londýnský rezident Goodman na kontě dvě ceněná alba s MC Spaceapem a stojí v čele známého labelu Hyperdub, na kterém světu představil třeba tajemného producenta Buriala. Goodman je ale také držitelem doktorátu z filozofie a ve svém studiu se věnuje afrofuturismu, kybernetice a hudební teorii. Jeho kniha Sonic Warfare: Sound, Affect, and the Ecology of Fear zkoumá formou deleuzovsky spletitých esejů dějiny použití zvuku a hudby coby válečného prostředku – od bájných trub z Jericha a pokřiků skotských higlanderů přes nacistické pokusy s vysokými frekvencemi zvuku až po izraelské sonické bomby shazované na pásmo Gazy nebo zvukové repelenty – odpuzovače mladistvých výtržníků v londýnském metru. Goodman také vyučuje na University of East London mediální produkci a ve svých kurzech se zaměřuje na praktické aspekty používání hudby ve filmu. Ačkoliv svou hudební produkci a teoretické bádání sám Goodman striktně odděluje, čiší z jeho tvorby na producentském poli až nezvyklá úroveň hudební erudice a jeho spisy o fyzických aspektech zvuku tak dobře korespondují s tím, jak tělesně působí basový přetlak jeho tracků v klubu.
Estonská hudebnice a hudební teoretička Maria Juur, která vystupuje pod jménem Maria Minerva, dobře ilustruje způsob, jakým se hudebník může stát hudebním novinářem – má tohle povolání totiž v rodině. Její otec je jedním z nejznámějších estonských hudebních kritiků a vyučuje na estonské univerzitě, Maria tedy od malička vyrůstala v intelektuálním prostředí. Rozhodla se studovat na tamní katedře dějin umění a tahle specializace ji později dovedla až do jednoho z nejprestižnějších světových hudebních časopisů, britského The Wire, kde nejdříve působila jako externí redaktorka. Minerva se obecně zajímá o popkulturu, a to nejenom z hudebního hlediska, ve svých textech a i ve své hudbě zkoumá především estetiku osmdesátých let jako celek nebo koncept retrofuturismu. Zároveň se ale velice umně vyhýbá přehnané akademičnosti.
Americký skladatel John Maus pochází z Austinu a studiu hudby se věnoval na kalifornském uměleckém institutu, kde se mimo jiné potkal se svým budoucím hudebním souputníkem Arielem Pinkem. Později se však jeho teoretické směřování začalo upírat směrem k filozofii, kterou odjel studovat do Švýcarska. Filozofii pár let vyučoval na Havajské univerzitě a v současné době dokončuje doktorské studium oboru politická filozofie. Ještě na koleji začal tvořit dle vlastních slov experimentální hudbu inspirovanou třeba dílem Johna Cage – po jeho setkání s Arielem Pinkem se však jeho tvůrčí snažení obrátilo směrem k popu. Pop music je také stěžejním tématem Mausových dlouhých hudebních traktátů, v nichž cituje Platóna i Jacquese Attaliho a dobírá se zde úvah o vztahu popové přímočarosti a upřímnosti a pravdy v umění vůbec. Ve své lo-fi tvorbě se od poměrně schizofrenních začátků, díky kterým je dodnes trnem v oku některým hudebním publicistům, přenesl na svém posledním albu We Must Become The Pitiless Censors of Ourselves k čistokrevnému popu s klasickou písňovou strukturou a často poměrně velmi ironickými texty. John Maus, který na svém MySpace profilu označuje svou vlastní hudbu jako punk, je také proslulý svými živelnými vystoupeními, kdy zpívá a běsní do předtočených hudebních podkladů na bázi karaoke.
Fatima Al Qadiri přináší do západní popkultury pořád poměrně exotické motivy – totiž hudbu arabského světa. Fatima, která nahrává pod jménem Ayshay, se narodila v Senegalu, vyrostla v Kuvajtu a v současnosti žije v New Yorku. Svojí hudbou vyvolává ozvěny tradiční arabské kultury, folklorní prvky ale sofistikovaným způsobem umisťuje do sítě upředené z hypnagogických motivů, šamanských manter a nekompromisních drones. Postmoderní vody zdánlivě nemožných kombinací prozkoumává i jako hudební redaktorka ve službách internetového magazínu Global. Primárně se zaměřuje na world music, nahlíží ale pod povrch té konvenčnější odnože a studuje východoevropskou elektroniku, pokroucený bulharský pop nebo íránský trance.
