Květy: V samotě je síla
Brněnská kapela Květy, která v poslední době s každou další deskou tvrdohlavě přibírá jednoho nového člena (houslista Albert Novák), už léta patří k formacím, jež svou poetikou, přístupem i soundem prolamují nudu a rutinérství panující na tuzemské alternativní scéně.
Dveře jsou otevřený, ale není kam jít.
Nechci to, co můžu mít a chci jen to, co nemůžu mít.
(S kokrháním psů)
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Více než loňskému, rozvichřenému a ne úplně konzistentnímu albu Střela zastavená v jantaru se novinka Myjau blíží (nejen svým názvem) horečnaté tenzi jejich předposledního opusu Kocourek a horečka.
Jenže tohle album - navzdory přístupnějším strukturám skladeb a preciznějšímu zvuku - není ani tak vrněním do polštáře jako spíš škrábáním drápů o beton. Zpěvák, kytarista a výhradní autor hudby i lyrických, invencí přetékajících textů Martin E. Kyšperský tu potvrzuje talent vzácného druhu: schopnost vyjmout z každodennosti drobný detail a učinit z něj téma (zásadní motiv samoty a odcizení) a zejména dar proměnit banalitu v unikátní zkušenost, která jako by měla sílu prostřelit i tu nejpečlivější krustu cynismu.
Stejně jako umí Květy změnit atmosféru písně jedním akordem zahraným na harmonium, jediným úderem do zvonkohry, tak dokáží vychýlit naše vnímání z běžného orbitu. Kyšperský navíc tentokrát šperkuje své písně zvýšenou dávkou působivých melodií, které se objevují, slastně vracejí, ale i volně ztrácejí v prostoru utkaném z prchavých drobností zásadně formujících náš život. Bohatý instrumentář kvartetu navíc nyní sahá od tradičních nástrojů přes exotické instrumenty (tubafon, brumle) až k chytrému využití předmětů denní potřeby (klakson, řetěz a samozřejmě revolver).
Frontman Květů umí ovázat slova stuhou imaginace: efektivně pracuje se zkratkou i metodou volných asociací. Svým expresivním projevem, v němž nechybí emočně zabarvené citoslovce, jako by chtěl zdůraznit: za vše vyřčené se tady ručí vlastním osudem. Fakt, že Kyšperský nedisponuje výraznějším rozsahem vynahrazuje jeho nasazení, do jehož emočního rámce patří jak naléhavost tak i mírný afekt. Především skladby jako Psí hvězda, Měsíční světlo, Lucie či Vánoce bláto smetí (s klíčovým deziluzivním postesknutím "Doufal jsem, že svátky budou něčím zvláštní") jsou příkladem poezie brilantně destilované z všednosti.
Pokud mají být vaše vánoce něčím zvláštní, nechte o svátcích péct ve svém přehrávači tuhle znamenitou desku, přestože je třeba u jejího poslechu počítat s rizikem, že se na chvíli propadnete do sebezpytného zoufalství a smutečních nálad.
