Láskyplný pop-punk kapely Love is All: Dvatisícedeset ran švédských
Genotyp švédských muzikantů by si podle všeho zasloužil kompetentní biologický rozbor: z téhle skandinávské země pravidelně přichází tolik kvalitního a (při vší inspirovanosti) také originálního popu, že už to rozhodně nelze považovat za náhodu. Do této linie směle zapadá také göteborský kvintet Love Is All, který se po dvou úspěšných albech (Nine Times That Same Song, 2006; A Hundred Things Keep Me Up at Night, 2008) vrací na scénu další vytříbenou nahrávkou, propojující melodický popík a mile frackovitý punk.
Inteligence, chytlavost, zápal: tři věci, které vám při poslechu novinky Two Thousand and Ten Injuries přijdou na mysl jako první. Rafinované bicí, bublající basa, charakteristický saxofon, kavalkády melodických háčků a hymnických popěvků, ostentativní a zároveň roztomilá manýra zpěvačky Josephine Olaussonové – to vše obaleno velkou invencí, která Love Is All vyděluje z davu průměrných, hudebním tiskem protežovaných indie-popových kapel, jejichž nápady nesáhají členům švédské pětice ani po jejich pihovaté kotníky.
Euforický materiál, nahraný v domácím studiu výhradně s pomocí analogové veteše, na člověka přenáší pocity, které všichni dobře známe, ale jež mají tendenci z našeho života mizet pod nánosy všednosti. Love Is All oslavují ty chvíle, kdy máme chuť zasvětit veškerý svůj čas ztřeštěnostem, kdy cítíme potřebu přejít náhle z chůze do běhu, a kdy na nás jde nemotivovaný, ale o to neodbytnější záchvat smíchu.
Od úvodní polky Bigger Bolder až po závěrečnou baladu Take Your Time je to monotematická, ale vždy zábavná hra s klíčovým subjektem: láskou. Na desce Two Thousand and Ten Injuries je prostor pro romantismus i lehkou ironii, ale nikoli sentiment; své místo tu mají iluze i pichlavá introspekce. Zatímco na předchozích dvou deskách se zpívalo výhradně o radostně nabyté a v zápětí (už o něco méně radostně) pozbyté zamilovanosti, tady nabírají texty o něco širší mantinely. Dynamika milostných vztahů je tu podána s citem pro detail a dvojakou povahu každého citu: rozkoš a bolest coby neoddělitelné, rovnocenné strany téže mince.
Je to radost věnovat svůj čas kapele, která umí najít komplexnost v jednoduchosti, která jako by bez námahy reflektuje univerzální témata a ještě dokáže směle obohatit náš emocionální život. Love Is All disponují něčím, co si podmaňuje většinu lidí v úzkém sociálním kontaktu: neodolatelným šarmem.
Nakonec tudíž nelze než zdánlivě banálnímu, transparentnímu názvu kapely pateticky přitakat: jakkoli nám láska přináší dva tisíce a deset zranění denně, je nakonec pravděpodobně tou jedinou věcí, na které skutečně záleží.
