Mark Van Hoen – velký návrat analogového snivce
Kdo se v polovině devadesátých let poctivě zajímal o temnější a avantgardnější stránky taneční hudby, ten musel narazit na Locust, sólový projekt zakládajícího člena Seefeel, Londýňana Marka van Hoena. Jeho cesty se nejdříve pletly sklepy zaplněnými skelnou vatou a ostnatým drátem. Mark se v zaprášených koutech potkával se Scorn, Cabaret Voltaire, My Bloody Valentine nebo zadumaným Aphex Twinem a přinášel odtud pravidelné kazetové reporty.
Pronikavý severský vichr Biosphere přinesl s sebou do těchto prostor i více mediální pozornosti měnící celkový výraz Locust. Z předobrazu slavných instrumentálních blouznivců Boards Of Canada se náhle vyloupl zajímavý pop rezonující vším, co se v pomalejším popovém spektru šustlo za poslední dekádu. Najdeme zde taneční impulzy, shoegaze melancholii, elektronickou avantgardu a nakonec i jazzové, swingové a loungeové ohlédnutí nazpět. Spolupracující vokalisté jako Neil Halstead z Mojave 3 nebo Annie Williams pak posunuli nový výraz Locust do míst, odkud teprve pár let poté začal nasávat svou inspiraci ikonický David Sylvian.
Letošní deska Marka Van Hoena, nazvaná Where Is The Truth, přichází na svět po šesti letech ticha. Mark získal díky dlouhé autorské pauze potřebný odstup od své tvorby a v jedenácti nových kompozicích se mu podařilo ze svého rukopisu vybrat to nejzdařilejší, co jsme od něj slyšeli na předchozích deskách. Jedná se tedy svým způsobem o kompilaci, protože vše, co na novince zazní, už známe. Možná se mnozí pohorší, ale osobně mám pocit, že teprve opakováním se ukazuje, jak futuristický sound před patnácti lety Locust předváděli. Analogovou elektroniku už tenkrát pan Hoen preferoval před digitálními následovníky a díky unikátně nakažlivé melancholii je vzali slavní Massive Attack několikrát na turné v roli předskokanů.
Mark Van Hoen se na novince vyhýbá experimentům pro experimenty a skrze vydavatele se staví nečekaně po bok Ulrichu Schnaussovi, který zde nedávno jen v trochu klubovějším provedení předvedl, jak se dá kytarové blouznění přelomu 80. a 90. let inspirativně převést do nového tisíciletí. Návrat milovníka německého krautrocku 70. let se tedy vydařil. Může za to především náskok, který si originální producent vybudoval už před víc jak dekádou, a také pečlivá selekce nashromážděného materiálu. Díky tomu máte při poslechu pocit jak prudké moderny, tak i relativně povědomého soundu zároveň. A ruku na srdce, přejete si od populární hudby více?
