Melt! 2010: pečlivě opečovaný festival
Třináctý ročník (opět) vyprodaného Melt!u. Jakákoli spojitost s oním „nešťastným“ číslem se naštěstí nekonala – po dvou letech, kdy bylo počasí, kulantně řečeno, ne ve všech chvílích festivalu zrovna ideálně letní, se tentokrát opět slunce opíralo do poloostrova ohraničeného vodami jezera Gremminer prakticky nepřetržitě. Plavky a opalovací krém tak byly vedle festivalového programu stejně nezbytnou proprietou každého návštěvníka a stíny tvořené pěti těžebními stroji se v areálu těšily příznačné pozornosti.
A k tomu všemu hráli k tanci i poslechu v průběhu tří dnů Massive Attack, Kings of Convenience, Tiga, Marcel Dettmann, Four Tet, Jónsi, Chris Cunningham nebo Jamie Lidell. Může si člověk přát ke štěstí víc?
Marcel Dettmann se postaral o první euforicky protančené desítky minut. První z trojice producentů kolem labelu OstGut Ton, kterému patřil páteční večer na Big Wheel Stagei, s přehledem zastínil následné stájové kolegy Sheda i Bena Klocka. Houpavý techhouse v průběhu devadesáti minut přetransformoval v dokonale gradované atmosférické techno, které bylo zároveň skvělým soundtrackem k pohledu na zapadající slunce ozařující posledními paprsky roztančený dav pod těžebním strojem Big Wheel. Publikum na hlavním pódiu roztančil o hodinu později i Jónsi. Jeho sólová deska samozřejmě není nepodobná mateřským Sigur Rós, nicméně o poznání odlehčenější, „letní“ písně odprezentoval tenhle skřítek v roztrhaném oblečku s bezchybně sehranou kapelou v zádech suverénně a dokázal, že má skladatelského (i performerského) talentu na rozdávání.
Díky vzpomínce na extrémně nepovedený podzimní koncert Groove Armady v Praze dostal přednost na plážové stagei zcela se překrývající Four Tet bez sebemenšího zaváhání a volba se ukázala jako správná. Přestože Groove Armada (podle následných ohlasů) patrně předvedla daleko lepší vystoupení než na začátku září v Sasazu, Kieran Hebden mě opět přesvědčil, že naživo je ještě lepší než na deskách. A platí to dvojnásob i o aktuálním a nejtanečnějším počinu, který zatím vydal, desce There Is Love In You. Skladby z ní (zazněly ale samozřejmě i – často značně přepracované – starší věci) zapadaly do programové náplně Melt!u naprosto dokonale a zcela zaplněný svah končící písečným vstupem do příjemně prohřátého jezera si Hebdenovo pravidelně tepající cinkrlátkové IDM také patřičně užíval.
O největší zklamání prvního dne se postarali Lindstrøm a Christabelle. Ještě přesněji řečeno zpěvačka Christabelle, s níž Lindstrøm natočil aktuální desku Real Life Is No Cool. Jestliže Lindstrømem prezentovaný hudební podklad byl ještě snesitelným a v určitých pasážích i hodně příjemným disko-housem, to, co na pódiu předváděla Francouzka Christabelle, rovnalo se jednomu velkému faux pas: od zpěvu přes pohybové kreace až po práci s publikem. Všechno spravit tak na (můj osobní) závěr programu prvního dne museli až Modeselektor, jejichž loňské neuskutečněné vystoupení na hlavní stagei znemožnilo vrtošivé počasí. Letos je organizátoři z neznámých důvodů umístili na o poznání menší pódium na břehu jezera a výsledkem byl totálně zaplněný prostor před ním, který se záhy proměnil v jednu velkou tančící masu lidí na pevnině i ve vodě. Krátce před čtvrtou hodinou tak nastal opět jeden (a nikoli poslední) z momentů, které jsou pro Melt! tak typické – na nejlepší zážitky, co se týče atmosféry, tu často narazíte až v obskurní ranní časy.
Sobotní program budiž odstartován opožděným (a bohužel také právě kvůli rostoucímu časovému skluzu o čtvrt hodinu zkráceným) koncertem Jamieho Lidella, který se stává takovým „synem“ Stevieho Wondera. Pětičlenná kapela s excentrickým a pobyt na pódiu si (jak jinak) maximálně užívajícím Jamiem v čele předvedla skvělou funkrockovou jízdu skládající se z těch největších hitů z posledních tří desek. Kdo čekal na Multiply, Another Day nebo I Wanna Be Your Telephone, nemohl být zklamán. Kdo se těšil na klidnější balady Rope Of Sand, Compass nebo All I Wanna Do, odcházel pravděpodobně s přesně opačnými pocity.
Nejkontroverznější koncert třináctého Melt!u? Chris Cunningham. Zástupy lidí opouštějící po pár minutách prostor před hlavním pódiem z důvodu přílišné experimentálnosti hudební a nekompromisní složky vizuální. Zazněl upravený Rubber Johnny i Cunnighamova vlastní tvorba (hodně se podobající právě produkci Aphexe Twina), vizuály na třech samostatných plátnech sestávaly jak z útržků slavných videoklipů, tak (pravděpodobně) Cunnighamovy šuplíkové tvorby. Všechno ovládal pouze slavný režisér a nutno podotknout, že to celkovému vyznění jeho vystoupení spíše ubralo na dynamičnosti a sugesci. Ta nicméně byla pro nejednoho návštěvníka i přesto „neskousnutelná“.
DJ Shadow kvůli zpožděnému letadlu nakonec vystoupil právě až po Cunninghamovi, navíc odehrál přibližně jenom půlhodinový set, ze kterého jsem zastihnul pouze závěrečnou Organ Donor. Nezbývá tedy než na něj vyrazit v srpnu znovu – do pražského Lucerna Music Baru. To kanadský DJ a producent Tiga, který v sobotu (lépe řečeno už v neděli ráno) zakončoval program na Gemini Stagei, se postaral o druhou nejrozjetější party atmosféru třináctého Melt!u. Mezi pátou a sedmou hodinou roztancoval svým setem na pomezí elektra, houseu a techna do maximální euforie dobré dvě tisícovky lidí a připravil tak další nezapomenutelný zážitek.
Nedělní program si schovával papírově největší hvězdy v podobě Kings of Convenience (první festivalové vystoupení téhle norské dvojice v Německu vůbec), Goldfrapp a Massive Attack. Maximálně pozitivně naladěné bergenské duo Eirik Glambek Bøe a Erlend Øye předstoupilo o čtvrté odpolední před zaplněný prostor Gemini Stage pouze s kytarami a během pár minut si svými čistě akustickými písněmi pečlivě vybíranými ze všech tří řadových desek získalo naprosto každého. V druhé půli téměř devadesátiminutového koncertu je na pódiu doplnili ještě houslista a hráč na elektrickou kytaru a následující momenty v podobě intenzivní a skvěle fungující spolupráce publika s kapelou patřily k těm vůbec nejsilnějším z celého třináctého ročníku Melt!u. Reakce několika tisícovek naslouchajících během úsporného písničkářského vystoupení Kings of Convenience ukázaly, že i když Melt! patří především k elektronickým festivalům, jeho publikum dokáže patřičně ocenit i hudbu, jejíž instrumentální složka je prakticky stoprocentní.
Goldfrapp s kapelou odehrála osmdesátkou naleštěné disko v duchu špatné nové desky se vším všudy. Po předešlé (výtečné) intimní Seventh Tree nebylo ani památky, a tak kdo věděl, na co přišel, to také dostal. Nicméně Alison by se už konečně měla začít léčit z oné diskofrenie a pokračovat v tom, co začala právě na předchozí řadovce, jinak to s ní špatně skončí.
Koncert Massive Attack (do Ferropolis s nimi dorazil i Horace Andy a také Deborah Miller a Martina Topley-Bird, která se o pár hodin dříve na jiné stagei představila i se sólovým materiálem) měl podle plánu trvat pouhou hodinu, nicméně díky tomu, že tyhle triphopové legendy byly posledními, kdo na letošním Melt!u zahrál na hlavním pódiu, protáhl se jejich pobyt na něm i díky čtyřem přídavkům na finálních devadesát minut. A patrně by se našlo jen málo těch, kteří by si stěžovali. Vždyť mezi poslední čtyřkou figurovala jak závěrečná Karmacoma, tak úchvatná Unfinished Sympathy. Mezi další klasiky jako Angel, Teardrop nebo Safe From Harm (zcela nejvíc protěžovanou byla deska Mezzanine) zapadly nové skladby Splitting The Atom, Girl I Love You či Psyche (věčná škoda nezahrané Paradise Circus) zcela přirozeně a společně s intenzivním vizuálním doprovodem šlo o velmi důstojnou (jak hudebně, tak zvukově) tečku za třemi dny strávenými v ‚Železném městě‘.
Kapacita Melt!u je již druhým rokem pevně stanovena na dvacet tisíc návštěvníků a pro festival je to jen dobře – areál je tak akorát zaplněný, ale nikoli přecpaný, z čehož pramení jak menší koncentrace front, tak celkově příjemné existování v něm a také snadný a rychlý pohyb mezi jednotlivými pódii. Ta, ač jsou od sebe vzdálena pouhých několik desítek vteřin klidné chůze, se navzájem hlukově (i díky členitému prostoru celého poloostrova) nijak neruší. Bohatý výběr masového i vegetariánského festivalového jídla (letos bylo možné zakoupit například i celé kokosové ořechy), důraz na zelenou stránku Melt!u (která se letos projevila mimo jiné tím, že do Ferropolis dorazila vlaková souprava s šesti sty návštěvníky, jež posbírala na své cestě celým Německem, během festivalu poté posloužila coby bohatě využívaná ubytovací alternativa ke stanování a po skončení Melt!u se opět vydala na zpáteční cestu) nebo maximálně využitý potenciál prostoru ‚Železného města‘, co se týče osvětlení celého areálu i jednotlivých těžebních strojů, na něž mají návštěvníci možnost zdarma vyrazit s komentovanou prohlídkou a prohlédnout si tak Ferropolis z ptačí perspektivy, jen podtrhují organizátory velmi pečlivě opečovávanou nehudební složku festivalu, jejíž vysoká kvalita jde ruku v ruce s tou hudební.
