Život ubíhá v paradoxech: to je fakt, s nímž se člověk smiřuje odpradávna. Nicméně svět hudby tohle teologické moudro naplňuje v poslední dekádě častěji, než bychom čekali. Dalším příkladem může být tvorba brooklynského vizionáře Daniela Lopatina, který své dosud nejsilnější album Returnal vydává pod jazyk lámající přezdívkou Oneohtrix Point Never, jež odkazuje k soft-rockové rozhlasové stanici v jeho rodném Bostonu

Tento článek je více než rok starý.

8:00 19. září 2010 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Spisovatel, experimentátor a sběratel archaických klávesových nástrojů, který pod četnými pseudonymy vydal už mraky poutavých nahrávek (většinou na kazetách), svou hudbou asociuje už poněkud profláklé aforismy o návratu do budoucnosti. Jeho mlžné kosmické kompozice v sobě ale skrývají skutečné napětí: jako by patřily do 30 let staré éry a zároveň před námi stínovaly muziku příštího milénia. Co je na nich ale kromě brilantního provedení tak důležitého? Především to, že - podobně jako třeba klíčová dua alba Boards of Canada - znějí při vší povědomosti tak původně. Slovo originální se ve slovníku soudného recenzenta neobjevuje příliš často, na novinku Daniela Lopatina ovšem sedí dokonale.

Hudba, samotným autorem důvtipně označovaná coby „vertikální", připomíná velice zručné „sochání ze zvuku". Jeho skladby jako by podléhaly neustálé transformaci, sofistikovanému hudebnímu morphingu: při vší jednolitosti písně neustále mění svou trajektorii i tvar, oproti svým ambientní konkurentům nás nutí ke stále zvědavějším pátracím akcím, opakovaným poslechům - průzkumům v astrálním terénu.

Zatímco úvodní Nil Admirari je nukleární noisovou smrští, následujících sedm tracků charakterizují éterické plochy a meandrující klávesová arpeggia s drobnou příměsí vokálů. Nejdřív chytrá bombardáž, pak jímavá laserová romance. Spektrum asociací volně osciluje mezi vousatými filmovými (a televizními) soundtracky, krautrockem a techno minimalem, titulní skladba Returnal zase jako by vypadla z příští desky The Knife.

Lopatinovy sonické skulptury na nás přenášejí jakousi nostalgii budoucnosti, nejvýrazněji snad v trefně nazvané skladbě Ouroboros. Stejně jako mýtický had, pohlcující vlastní ocas a symbolizující věčný život, i fluidní nahrávka Oneohtrix Point Never upozorňuje na cyklickou podstatu věcí. Deska Returnal, to je nekonečný návrat, elektronická alchymie doručená z Uranu na Zemi.

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít