Nels Cline: Ve Wilco sloužím písni

Čtyřiapadesátiletý Nels Cline srší energií a tvůrčím nasazením, které by mu mohli závidět mnozí dvacetiletí dravci. Coby nepřehlédnutelný sólový kytarista Wilco, ke kterým se před šesti lety přidal, a vdechl tak kapele zcela novou energii, vystoupil na konci září v Divadle Archa.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Wilco | Foto: Stanislav Soukup

Nels Cline ovšem nevrací smysl kytarovým sólům jenom v rámci chicagských veličin Wilco. Za sebou má spoustu vlastní, povětšinou freejazzové tvorby a přehršel spoluprací. Od Thurstona Moora přes Carlu Bozulich nebo Mikea Watta po Yoko Ono. Ve sdílném rozpoložení zastihl Nelse Clinea před českou premiérou Wilco Tomáš Turek.

Přehrát

00:00 / 00:00

Nels Cline: Ve Wilco sloužím písni

S posledním albem jako byste se chtěli dobrat podstaty, co jako kapela představujete. Stačí se podívat na názvy: Wilco The Album, Wilco The Song. Písně jsou také přímočařejší a v jistém ohledu odlehčenější, než jak jsme byli u Wilco zvyklí.
Od začátku jsme věděli, jaké písně na albu budou, protože Jeff najednou přišel se spoustou písní. Takže ačkoli jsme se snažili nahrát ještě něco navíc, bylo už zkraje jasné, jaké písně nahrávku vytvoří. Bylo proto i od začátku zřejmé, jak bude album znít. A pokud mluvíme o názvech, Jeff napsal píseň nazvanou Wilco, což mělo být evidentně hravé samo o sobě. A myslím, že jsem to byl já, kdo pak přišel s nápadem pojmenovat celé album jednoduše Wilco. Měla to být legrace. Ale nemyslím, že by všechny písně na desce byly odlehčené, ale ano, v celku je album víc vyprodukované a přímočaré. Myslím, že některé aspekty alba by neměly být brány příliš vážně, často si prostě děláme jen legraci. Například píseň You Never Know Jeff původně jenom tak nadhodil. Byla napsána velmi rychle, zatímco pobýval na Novém Zélandu, když nahrával session pro 7 Worlds Collide. Ani jeden z nás netušil, že by z ní mohl být nakonec singl. Takže ano, myslím, že je album lehčí. Ale třeba Everlasting Everything není úplně lehká píseň. Album bylo úmyslně víc vyprodukováno, víc jsme používali dohrávky ve studiu, různé orchestrace a rozličné příchuti. Zatímco Sky Blue Sky je z podstaty především živé album.

Wilco | Foto: Stanislav Soukup

Ve Wilco The Song Jeff zpívá „Wilco loves you baby“. Dá se z toho číst, že jste také chtěli ze sebe shodit určité břímě vážné kapely.
Ano. Možná. Jeff se nerad opakuje, a i proto byla metodologie nahrávání alba o sto procent jinačí než u Sky Blue Sky, což bylo, jak už jsem říkal, primárně živé hraní, kde jsme dokonce i nějaké vokály nahráli naživo. Jeff se chce prostě bavit, ale myslím, že lidé ho tak nevnímají. Nejsme supervážní chlapíci. Bereme vážně hudbu, ale nemáme ve tvářích neustále vážné výrazy a nepociťujeme každou chvíli nějakou úzkost.

Na Sky Blue Sky jste také poprvé s Wilco nahrával.
Už jsem také natočil koncertní desku předtím. Spolu s Patem Sansonem jsme vstoupili do Wilco už v březnu 2004. Hned potom, co bylo nahráno album A Ghost Is Born, a těsně předtím, než vyšlo.

Jeden by očekával, že přinesete do kapely víc experimentálního ducha, který je přítomný ve vaší sólové tvorbě a jiných spolupracích. Ale ve Wilco jako byste spíš sloužil písním a užíval si popové struktury.
Ano. Wilco z mého úhlu pohledu budou vždy o písních. Takže nesejde na tom, co dokážu zahrát na kytaru, abych změnil směřování písně nebo abych stáhnul pozornost na kytaru. Chci jenom, aby píseň dobře zněla, a to je myslím přístup všech členů kapely. Jeff při nahrávání posledního alba chtěl, abych už nebral tolik ohledu na písně, protože hledal nějaké nové nápady a textury. A já se cítil opravdu dost plachý na to, abych přidával k písním zvláštní prvky, ale to on po mně vlastně chtěl. Ať už se tyto prvky použily, nebo ne, chtěl, aby tahle možnost vznikla. A tak on pracuje se vším.

Wilco | Foto: Stanislav Soukup

Vydal jste teď také nové album se svou freejazzovou kapelou Nels Cline Singers a hrajete třeba s Carlou Bozulich. Jsou to pro vás naprosto jiné vesmíry, nebo na všech těchto projektech, včetně Wilco, nacházíte něco společného?
Jsou i nejsou. U všech při hraní cítím stejný závazek. Ve všech těchto rozličných projektech. Ať už hraji svou hudbu, nebo ne. S Carlou už teď tolik nehraji, ale stále hodně hraji s Mikem Wattem nebo s newyorskou houslistkou Jenny Scheinman. Začal jsem také hrát v triu se saxofonistou Timem Bernem a Jimem Blackem na bicí. Všechno je to hraní, což mám rád. Rozdíl je v tom, že hudba, kterou hraji se svými přáteli v New Yorku, je převážně improvizovaná, což je nejspíš vůbec moje nejoblíbenější činnost, pokud má tedy výsledná hudba nějaký tvar a určitý pocit. V hudbě se nejvíc napojuji na emoce, proto také nevnímám veliké rozdíly mezi písněmi, improvizací, jazzem, rockem, takzvanou avantgardou nebo tradiční hudbou. Pokud z hudby vychází nějaké emoce a výraz, na což se mohu napojit, a pokud se na jejím vzniku mohu podílet, cítím se naplněný.

Dokážu si představit, že určití snobové vás mohou nařknout z toho, že jste vstupem do Wilco upsal svou duši ďáblu v podobě mainstreamu. Minimálně v kontextu s tím, co jste tvořil předtím.
Myslím, že jsem takzvanou mainstreamovou hudbu hrál celý život v rovnováze s jinými druhy aktivit. A ani svou vlastní hudbu nepovažuji v žádném ohledu za avantgardní. Rád hraji s jinými lidmi. Nikdy jsem si neurčil jako prioritu, že budu hrát stále jen svou vlastní muziku. Mám spoustu kolegů, které skutečně obdivuji. Například můj kamarád Bill Frissell je skvělý kytarista a on má dvanáct nebo patnáct různých kapel, které všechny hrají jeho hudbu v různých podobách, tvarech a formách. Nejsem si jistý, jestli bych chtěl sám slyšet tolik vlastní hudby.

Wilco | Foto: Stanislav Soukup

Ale třeba s Wilco hrajete skoro neustále, a když ne, jdete hned hrát s vlastní kapelou. Nezamlžují se vám všechna ta vystoupení? Jak poznáte, že je koncert výjimečný?
Jediné, kdy si myslím, že koncert není výjimečný, je, když mám nějaký problém. Třeba když nefunguje moje vybavení nebo jsem něčím rozptýlený. Zkrátka něco, co mě vytrhne z mého skoro instantního magického světa, do kterého se ponořuji, když slyším zvuk.

Viděl jsem vás s Wilco letos v Barceloně na Primavera Sound Festivalu a nejprve vám vůbec nefungovaly kytary, a přesto jste hráli dál. Vypadal jste pěkně naštvaně.
V Barceloně se stalo to, že se nám najednou vypnul celý zvukový aparát. Na části pódia se vypnul proud. To byl skutečně zářez. Většinou se příliš nerozčiluji, ale když na mě během hraní začnou najednou mluvit lidé něco ve smyslu: „Nevím, jestli tahle část funguje!“, vytrhnou mě tak z mé zóny. Ale většinou výjimečné koncerty nedělá to, jak dobře hraji já nebo kapela, ale tvoří je publikum a celkový pocit z prostoru. To dělá koncerty skvělými. To tvoří celou událost elektrizující, a i když hrajeme s Wilco v podstatě neustále ty samé písně dokola, stejně je možné se dostat do stavu, kdy chceš pořádně řádit a vytvořit pamětihodný zážitek pro publikum. A proto můžu hrát folk-rockové, countryové písničky stejně jako jinou hudbu, kterou tvořím, protože si rád představuji, co právě publikum přijímá. Není to jen o naplňování mých estetických tužeb. Oklikou tedy říkám fakt, že celý koncept rockové show se všemi světly a velikostí zvuku je dost velká legrace.

Wilco | Foto: Stanislav Soukup

Vaše hra je také výrazně fyzicky intenzivní.
Ano, nechovám se příliš důstojně.

Když to ale provozujete každý večer po celý rok, musí být takové hraní pěkně vyčerpávající.
Ano, trochu je, protože jsem starý a moje tělo se rozpadá. Ale pro mě to není tak těžké, oproti tomu, jak jsem dřív jezdil na turné, nebo když cestuji s vlastní tvorbou. To je ještě o něco náročnější, protože je těžké vůbec se vyspat a najít nějaké pohodlí. Ale s Wilco cestujeme autobusem, každý z nás má hotelový pokoj a hotely jsou pěkné, takže si můžu odpočinout a vyspat se... Jsem v pohodě, je to snadný život proti tomu, když jsi v undergroundu nebo v malé kapele a cestuješ v dodávce, kde si sama kapela řídí. To se pak příliš nevyspíš, čehož jsem si už v minulosti dosyta užil, takže teď se cítím šťastný a zdá se to jako nejsnadnější věc na světě, ačkoli během roku odehrajeme spousty koncertů.

Wilco vyjadřovali veřejně podporu Baracu Obamovi při jeho kandidatuře na prezidenta. Kapelám většinou před jejich publikem příliš nesvědčí, když se napojují na politiky. Jak se na tuhle avantýru díváte zpětně, když je teď Obama prezidentem?
Zpětně je to zajímavé a zároveň hodně frustrující. Baraca Obamu jsme potkali, když se zrovna stal senátorem za Illinois. A Wilco jsou kapela z Illinois, z Chicaga a Obama pochází z jižní části Chicaga. Hráli jsme na Farm Aid a on nás uváděl. Setkali jsme se s ním a stejně jako spousta jiných Američanů jsem byl mimořádně pohnut a povzbuzen jeho projevem na konferenci demokratů. A pro mě byl totálně neznámou osobou, protože v Illinois nežiji. V té době se myšlenka, že by se mohl stát prezidentem, zdála naprosto nemožnou. Ale zpětně je třeba říct několik věcí. Jedna věc, která by se neměla podceňovat, je míra nasazení, s jakou bylo nutné ukončit osmiletou vládu George W. Bushe jakoukoli možnou cestou. A myšlenka, že by Obama mohl vůbec kandidovat, se tehdy zdála naprosto nemožná. Bylo proto snadné se postavit za někoho, kdo říkal věci, které jsme tolik chtěli slyšet. A zároveň je říkal velmi elegantně. A upřímně, to, že byl Afroameričan, se také jevilo jako zázrak. Bohužel zdědil velmi obtížný odkaz vládního dluhu a neuvěřitelné globální problémy. Stal se trochu obětním beránkem. Byla to také cesta, jak mohl být zvolen. Nemohl vyhrát, pokud by v Americe vsadil na pacifistickou notu. On věří ve svou politiku v Afghánistánu, z čehož nejsem úplně nadšený, ale rozumím tomu. Ale co je teď na situaci kolem Obamy a Spojených států nejnešťastnější, je fakt, že mezi oběma stranami není jakákoli spolupráce. Takže Obama byl v podstatě ukamenován a skutečnost, že vůbec postavil jakoukoli formu zdravotnictví, je zázrak. Možná to nevypadá tolik významně zvenčí a Američané neustále nadávají, buď že se to stalo, nebo že je to nedostatečné. Ale ve skutečnosti je skutečně mezní událost, že se vůbec ve Spojených státech objevil nějaký nový zdravotnický balíček. Byl by kritizován za jakoukoli změnu, pro kterou by se rozhodl. Náš systém ve Washingtonu je pěkně podlomen, což už je vlastně pěkně dlouhou dobu. Mám na mysli neschopnost spolupráce, každý se snaží umístit po liniích politických stran, ale zároveň všichni mají spousty zájmů u lobbistů. Demokracie nefunguje automaticky. Vyžaduje spousty odhodlání a vizí od voličů, což nám většinou schází. Takže si myslím, že se jedná o další smělý pokus, který má malé úspěchy a možná i pár výrazných vad. A je mi za Obamu trochu zle, že musí čelit, zdá se, tolika problémům a dostává se mu tak málo možností spolupráce z Kongresu. Svým způsobem mi to připomíná éru Jimmyho Cartera.

Wilco | Foto: Stanislav Soukup

Zpět k hudbě a Wilco: V Praze odehrajete poslední koncert turné. Co vás čeká dál?
Budeme nahrávat. Začneme nahrávat už příští měsíc. Nejprve ale odjedu domů do Los Angeles a odehraji několik různých koncertů. Budu hrát jako host s Yoko Ono a jejím Plastic Ono Bandem. Pak nějaké koncerty improvizované hudby. Pak budu nahrávat pro mou další desku Dirty Baby, která by měla vyjít hned další měsíc spolu s monografií malíře Edy Ruschy, kterou vydává nakladatelství Prestel. Až tohle dodělám, poletím na Island, abych hrál znovu s Yoko Ono na narozeninách Johna Lennona. Pak se vrátím na dva týdny do Chicaga a budeme blbnout na půdě s Wilco a uvidíme, co z toho vzejde. Tak to bude pokračovat až do příštího roku. Ani nevím, jestli je naplánované nějaké turné, ale slyšel jsem, že v lednu asi pojedeme do Jižní Ameriky.

Tomáš Turek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme