NEXT festival 2010: ševel hub a těžba přítmí

Už jedenáct let zve sdružení Atrakt Art do Bratislavy muzikanty z celého světa, aby na festivalu Next zahráli pro publikum se slabostí pro radikální zvuk a živelnou improvizaci. Zcela v duchu titulu akce proudila první prosincový víkend centrem současného umění A4 hudba budoucnosti. Nechyběly však ani legendy, které už možná mají svůj tvůrčí zenit za sebou, nicméně v minulosti zásadním způsobem zasáhly do dějin experimentální hudby.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

NEXT festival

NEXT festival | Foto: Press kit

Velký čtvrtek:
Dobrodružné tendence dramaturgů festivalu dobře odhalil už samotný úvod festivalu: čerstvý slovenský projekt Dunkeltherapie si na Nextu totiž odbyl svou premiéru. Na jeho spíše průměrnou terapii metalovou temnotou s improvizovanými prvky (pozoruhodná byla snad jen hra s hlasovými efekty legendy slovenské elektronické scény Martina Burlase) později senzačně navázalo především skandinávské trio The Thing, které je po zásluze nejskloňovanějším jménem letošního ročníku. Na jejich koncertě se skutečně děly věci. Švédského saxofonového berserka Matse Gustafssona (častý host italské úderky ZU) tu doplňuje norský kontrabasista Ingebrigt Flaten a fenomenální bubeník Paal Nilsen Love, jehož hra působila na auditorium bezmála magneticky. Tři silné, fantasticky sehrané individuality, náležící k elitě evropské improvizované hudby, předvedli i bez aparatury neuvěřitelně dynamické hardcorové orgie. Tahle akustická free-jazzová smršť pro mě jednoznačně aspiruje na koncert roku.

Martin Tetréault | Foto: Next Festival

Poněkud za očekáváním nicméně zůstal Martin Tetréault, významný kanadský gramofonista, který stál už v polovině osmdesátých let u zrodu recyklační metody v práci s vinylovými deskami. Náruživý průzkumník útrob gramofonu a prvotřídní improvizátor si sice umně hrál s různými povrchy, přenosovými chybami a šumy i dekonstruovanými nahrávkami, leč na očekávanou noisovou slast tentokrát nedošlo.

Zklidněný pátek:
Druhý den festivalu možná trochu překvapivě zazářil především první vystupující: elektroakustické trio Die Schrauber dokazovalo, že i když každý z členů projektu pochází odjinud a zabývá se jinou hudební metodologií, může být výstup z jejich improvizovaného setu bezmála strhující. Newyorčan Hans Tammen hrál na svůj hybridní kytarovo-softwarový nástroj, veterán Joker Nies z německého Kolína poutavě trápil své elektronické krabičky, zatímco mexický kutil Mario de Vega prohluboval tenzi mezi světem digitálních a analogových zvuků. Výsledkem byly napínavé textury a nespoutané tvary, které přesto působily mimořádně kontrolovaně.
Brusné vystoupení FM Einheita (někdejšího perkusisty Einstürzende Neubauten), a Hanse Joachima Irmlera, jeho kolegy z krautrockových legend Faust, potěšilo asi hlavně příznivce zamřelých industriálních konceptů. Nic proti působivému tření vrtačky o pružinu a syntezátorovému stavitelství, ale tomuhle derby dvou klasiků zkrátka chyběl moment překvapení. Něco podobného by se dalo říct také o netradiční dance párty rakouské trojice Elektro Guzzi, kteří se už před šesti lety rozhodli hrát taneční elektronickou hudbu výhradně na kytary a bicí. Nadupaný techno minimalismus sice poutal pozornost svým čistě analogovým zvukem, jenže akcent kladený zejména na narkotické groovy měl (alespoň u mě) za následek spíš pocity nudy.

Die Schrauber | Foto: Next Festival

Atomová sobota:
Úvod závěrečného dne patřil hudebním experimentům, které se vylíhly v tradiční zvukové laboratoři Soundlab - na Next, jak známo, každoročně přijíždějí různí muzikanti testovat hranice své intuice a schopnosti improvizovat. Na festivalu se zpravidla vidí poprvé, pár dní spolu zkouší a poslední den pak prezentují výsledky svého kolektivního výzkumu. Letošní Soundlab show patřila spíše k těm nepovedeným, navíc zbytečně rozvleklým: Jan K!amm z české kapely Ruinu, domácí Robo Kolář (projekt Frutti di Mare), maďarský beatboxer Mark Bártha aka defa a Robert Piernikowski (z kapely Napszyklat) zvolna tonuli ve statických vodách svých sonických ploch a podali důkaz o tom, jak je tahle disciplína náročná. K vzájemnému naladění tedy nedošlo, nicméně i v tomhle je Next cenný: dává prostor dobrodružství i s potenciálním rizikem neúspěchu; věří, že tahle přátelská „klání“ mají smysl i tehdy, když je auditorium v rozpacích a obohaceni z něj vyjdou třebas jen sami muzikanti.

Finální vystoupení elektronické experimentátorky Miry Calix, dnes již trochu zašlé hvězdy labelu Warp, jsem sice minul a ze zenově-hlukového koncertu dua Kamama (violoncello/elektronika/hlas + perkuse) jsem viděl jen menší část, ale klíčový koncert dne mi naštěstí neunikl. Na baletní atomovou bombardáž, kterou předvedl libanonský elektronik Tarek Atoui, asi hned tak nezapomenu. Elegán, který vystudoval klasickou a elektroakustickou kompozici v Paříži, publikum omráčil strhující pódiovou kreací, během níž využíval výhradně vlastní senzory. Dupal po nich nohama, vířil nad nimi rukama jako maniakální dirigent imaginárního hlukového orchestru, chytře pracoval s neviditelnou, leč hmatatelnou energií kumulovanou kolem svého stolu. Tenzi Tarek Atoui udržel po celou dobu své performance: takhle nějak vypadá digitální šamanismus 21. století.

Tarek Atoui | Foto: Next Festival

I noisový nálet libanonského bombometčíka potvrdil, že tenhle bratislavský festival je skutečně unikátní platformou pro nadžánrovou současnou hudbu. Who’s Next?

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme