Nils Petter Molvaer - statická jazzová moderna
Už jste se vzpamatovali z komorně experimentálního diktátu Arne Henriksena? Tak se těšte na druhý návrat jeho mentora Nilse Pettera Molvaera, který se 13. listopadu vrací do pražského Paláce Akropolis. V Norsku narozený trumpetista spojuje prvotřídní jazz s trip-hopem, seversky chladným ambientem a polními nahrávkami.
Už od své první desky Khmer se nezávislý trumpeťák Nils Petter Molvaer jakoby vznáší v oblacích nebo taky pluje na ledové kře Severním ledovým oceánem daleko od pomíjejících trendů, obklopen počítači a všemožnými efekty. Zážitky z tohoto nikdy nekončícího zájezdu pak předává veřejnosti jako reporty ve formě svých dlouhohrajících alb. Na nich pozoruhodně, jaksi levou zadní, a zcela v rozporu s popovými, rockovými, ba i jazzovými konvencemi vytváří svoji vlastní vizi moderní komorní hudby vytržené mimo čas a prostor.
Jako syn známého trumpetisty se už v dospívání stal vyhledávaným studiovým spoluhráčem. Svoje první kapelní kroky pak spojil s fusion kombem Masqualero, díky němuž se dostal do rodiny prestižního ECM Manfreda Eichera. Zde, především na přelomu 80. a 90. let, kryl záda takovým kapacitám, jako jsou Robyn Schulkowsky, Marilyn Mazur nebo Sidsel Endresen. Nicméně Nils Petter Molvaer už tehdy nosil v hlavě vizi vlastního projektu, který přinesl do jazzového mainstreamu poslední výstřelky taneční elektroniky, hip-hopu a ambientu, a tak volně navázal na nadčasové pozdní desky geniálního vizionáře Milese Davise.
Jeho první sólové album Khmer, které vyšlo v roce 1997, je unikátní fúzí jazzu, elektronických krajin i rytmických smyček a vzbudilo obrovskou vlnu zájmu veřejnosti i médií. Získalo norskou Grammy, cenu Německé gramofonové kritiky, a znamenalo i průlom v produkci ECM, která poprvé ve své historii vydala nahrávky z alba na singlech a poté i remixy, vyprodukované např. The Herbaliser, Rockers Hi-Fi, Billem Laswellem nebo Cinematic Orchestra.
Nils Petter Molvaer se tak stal, spolu s dalšími seveřany Bugge Wesseltoftem nebo Finy Rinne Radio, vůdčí postavou nu jazzového proudu, který se posléze přelil i do zbytku Evropy a má řadu vlivných následovníků, mezi které můžeme počítat i bývalého spoluhráče Arne Hendriksena. Rodák z norského ostrova Sula se nevyhýbá moderním vlivům elektroniky a s oblibou doplňuje svá řadová alba, kterých doposavad vyšlo pět, remixovými apendixy, které mívají v očích autora téměř stejnou důležitost jako vlastní originální výtvory.
Poslední deska Hamada vyšla v letošním roce po čtyřleté pauze a znovu staví náladu na nekonečném, elektronicky ambientním prostoru, tradiční klouzavé, sípavé a jako had se kroutící principálově trubce a drobném dunění a lupání v ledovém, pomalu rozmrzajícím podloží. Molvaer hraje, a sám to v rozhovorech přiznává, stále stejnou písničku. Na Hamada jen jasněji oddělil pulzující od statického. A znovu potvrdil, že jeho hudba, co se týče obrazotvornosti, nemá silnou konkurenci.
