Nové poziTRONové zbraně Daft Punk
Na málokteré album se fanoušci třásli s tak toužebným očekáváním. Novinka od Daft Punk byla hojně promována skrz síť odkazů a teaserů, měla dokonce své vlastní internetové stránky. Celá záležitost má ale rub a líc: Tron: Legacy je nahrávka, na níž lze samozřejmě nalézt spoustu původního materiálu od báječné robotické dvojice; na druhou stranu, čekat od téhle desky něco jako regulérní album, by bylo poněkud naivní.
Tron: Legacy je z rodu těch soundtracků, jež výborně fungují coby filmová hudba umocňující (v tomto případě) chladné spektakulární obrazy, ale které při samostatném poslechu část svého kouzla ztrácejí. Což ale neznamená, že by na desce chyběla skutečně výrazná, strhující místa. Ukazuje se totiž, že (an)droidi Thomas Bangalter a Guy-Manuel de Homem-Christo si rozumějí i s tak archaicky lidským vynálezem, jako je stočlenný symfonický orchestr.
Dobrá třetina z celkových dvaadvaceti tracků nemá ani dvě minuty a tyhle elektro-orchestrální bagately tady často patří k nejlepším. Melodické syntezátorové předení, emotivní klávesová arpeggia a tučné beaty jsou tu vkusně doplněny o nápadité, „hlubinné" smyčcové party - dobrou práci odvedl losangeleský skladatel a aranžér Joseph Trapanese.
Spousta motivů tady připomene díla rutinovaných mistrů: minimalistické tahy Philipa Glasse i harmonie Johna Williamse či Hanse Zimmera (čtvrtá Recognizer takřka kopíruje dominantní pasáže ze soundtracku k filmu Počátek). Je to muzika působivě rozmáchlá a sympaticky náladová, ovšem nikoli inovativní. Přesto je cennou zprávou o tom, že Daft Punk ukrývají pod helmou ještě dost invence na to, aby měli i do budoucna co říct. Jejich kulturní mise, zkoumající rozdíly a styčné plochy mezi lidskostí a technologií, pokračuje hudbou k filmu Tron: Legacy zdatně dál.
