Noví Radiohead: Král je (polo)mrtev!
Od vydání předposledního alba britských hvězd Radiohead uplynuly víc než tři roky. In Rainbows se tehdy do všeobecného povědomí ostatně zapsalo spíš netypickým způsobem distribuce (cenu si stanovovali kupující sami) než hudebními kvalitami. Minulý týden Radiohead beze vší obvyklé propagace jednoduše ohlásili, že v sobotu vyjde nové album. Nakonec si ještě o den pospíšili a v pátek vypustili do digitálního světa osmou řadovku The King of Limbs. Jak se oxfordským ekologickým aktivistům vydařila?
Radiohead kdysi patřili mezi důležité rockové inovátory. Jejich třetí album OK Computer z roku 1997, na kterém představili úchvatně mrazivou vizi paranoidního přetechnizovaného světa, patří mezi díla definující hudební krajinu své doby. O tři roky mladší následník Kid A pak sice svým nečekaným obratem k chladné elektronice odpudil některé pravověrné fanoušky, otevřel ale kapele prostor k novým experimentům. Po dalším silném a co do poměru elektroniky a analogového rocku vyrovnaném albu Amnesiac (které pocházelo ze stejných session jako materiál pro Kid A) se Radiohead stylově poněkud zakonzervovali. Jejich poslední desky jako by výrazně ztrácely na někdejší dramatické hloubce, místo bezmála koncepčně vystavěných celků přinášejí kolekce tu více, tu méně povedených skladeb. Když se předloni konečně slavní Britové poprvé dostavili do Prahy, byla to událost vzrušující spíš letité zapřísáhlé příznivce, kteří ostatně stárnou spolu se svými idoly, než čerstvé hledače nových cest.
Co tedy nabízí aktuální The King of Limbs? Na ploše slabých čtyřiceti minut osm skladeb, které do značné míry opakují už známé postupy. Nervózní ruchy elektronických i manuálních beatů, velmi střídmé zapojení upozaděné kapely, která působí víc jako doprovodné studiové těleso než jako sehraná skupina výrazných osobností, povědomé harmonie. A v popředí samozřejmě typicky ztrápený vokál Thoma Yorka. Celkový dojem se místy dost blíží Yorkově sólovému elektronickému počinu Eraser, ovšem album postrádá jeho ponurou razanci, proti předcházejícímu In Rainbows zase chybí výraznější melodické nápady.
Nevýraznost je nakonec největší slabinou téhle desky. Z osmi skladeb po opakovaných posleších zatne drápek do ucha možná Little by Little (připomínající klasiku I Might Be Wrong), víceméně intermezzoidní skládačka Feral a ještě tak komorní balada Codex. Zbytek alba prošumí bez zásadních emocí, bez esenciálního vnitřního pnutí, které dělávalo z poslechu nejpovedenějších radioheadovských alb doslova katarzní zážitek.
Mezi příznivci kapely i (samozřejmě hlavně britskými) novináři se bleskurychle rozjely spekulace, že The King of Limbs je pouze první částí komplexního celku, jehož smysl a kvality se naplno odhalí až později. I samotní konspirátoři ovšem někdy připouští, že za tímto zbožným přáním je prostě fakt, že York a spol. tentokrát předložili posluchačům poněkud nezáživnou sbírku vlažných skladeb, které nejistě přešlapují na známých místech.
