Název aktuální desky teprve třiadvacetiletého islandského muzikanta a skladatele Ólafura Arnaldse má pozoruhodný původ: jde vlastně o střípek dialogu z úvodního záběru mistrovského snímku Werckmeisterovy harmonie (2000) maďarského režiséra Bély Tarra. A není to náhoda: Arnalds se na albu ...And They Have Escaped the Weight of Darkness zřetelně inspiroval evokativním orchestrálním soundtrackem k tomuto černobílému klenotu.

Tento článek je více než rok starý.

9:15 1. července 2010 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

U chlapíka, který začínal jako bubeník metalové kapely s půvabným názvem Fighting Shit, asi leckoho překvapí, jak vycíděnou neo-klasickou hudbou se poslední léta sólově prezentuje. I tady jeho hudba stojí a padá s melancholickými smyčcovými party protkanými klavírem a jemnými doteky elektroniky. Arnalds se na svých albech vždycky pohybuje na hranici emotivního ambientu a post-rockové opulence, balancuje na pomezí vkusné bombastičnosti a kýče - a tyto polohy kříží i tentokrát.

Najdeme tu melodické, citlivě vystavěné kompozice, ale i kusy s předvídatelnými gradacemi. Tím, co Arnaldsova komorní nokturna občas shazuje, je právě repetitivnost a rocková rytmika, která dává éterickým trackům nádech přílišné pompy. Autor tu místy projevuje kompoziční vyspělost, ale také absenci citu pro míru. Jeho styl je na jedné straně modernistický a současný, na straně druhé v něm bují až archaický romantismus.

Abychom se vrátili na začátek: únik z tíže temnoty se na Arnaldsově novém albu děje za cenu přílišné okázalosti. Maďarský skladatel a experimentátor Mihály Víg si na soundtracku pro Werckmeisterovy harmonie vedl přeci jen o něco lépe.

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít