Okkervil River: Daleko do nebe
Texaský country-rockový kolektiv Okkervil River si v uplynulé dekádě právem vydobyl značný respekt. Frontman kapely – někdejší hudební publicista Will Sheff – mohl být spokojen: především jejich mistrovská alba Black Sheep Boy a The Stage Names uhranula rovným dílem kritiku i publikum.
Okkervil River se vymykají klasickému indie-rockovému kánonu v několika směrech: komplikovanou a přece skromnou instrumentací, narativním přístupem k textům, v nichž se váží každé slovo, a také tvrdohlavostí, s níž vtiskávají svým deskám sofistikovaný koncepční rámec. Jejich aktuální šesté album I Am Very Far tuto estetiku v lecčems stvrzuje a zároveň se od ní interesantně vzdaluje.
Oproti předchozím tematickým nahrávkám zde Okkervil River vsadili na kolekci silných písní, které obstojí i bez koncepční linky, a místo klasického komornějšího soundu před námi roztahují oponu grandiózního hudebního divadla. Sheffovy oblíbené motivy rock´n´rollové demytizace, opuštěnosti a smrti tu promenádují na pozadí instrumentálních bakchanálií: nejenže tady kapela víc než kdy jindy sahá po zvuku klasických nástrojů, jako je klarinet, trubka či hoboj, a v gradacích místy využívá orchestrální velebnosti smyčců a tympánů; mohutný sound alba I Am Very Far je dán především znásobením některých nástrojových skupin. Sheff – poprvé v roli hlavního producenta – se rozhodl kočírovat extravagantní sestavu čítající mj. dva bubeníky, dva klavíristy a sedm kytaristů. A nutno dodat, že se mu to daří bezmála královsky.
Hlavní dobrou zprávou je, že jízlivým texaským romantikům se pořád dostává výrazných melodických i aranžérských nápadů, které navíc umějí výborně dramaturgicky vystavět. Tam, kde by méně talentovaní muzikanti (= většina současné indie scény) vysílením padli u základů, staví Okkervil River pevné vícepatrové budovy, v nichž je radost se ztrácet. Téhle hudbě se mění nálada každé dvě minuty, a přece se z ní nestává chaotická směs. Všechny ty elegické, melancholické harmonie a pro Okkervil River typická nervní emocionalita podléhají takřka neviditelné, ale o to působivější autorské kontrole.
Deska I Am Very Far možná nedosahuje kvalit jejich existenciálního manifestu Black Sheep Boy, ale rozhodně od něj není nijak daleko. Je to velkolepý melodram, který – podobně jako třeba znamenité druhé album Arm´s Way nedoceněné kanadské formace Islands – předčí i leccos z tvorby celebrovaných Arcade Fire. A co víc: „syntaktický gymnasta“ Will Sheff tady svoji kapelu definitivně vymaňuje z tenat indie-rockového chcípáctví.
Jakkoli histriónské mohou jeho polohy být, vždycky v nich na úkor uplakanosti triumfuje vášeň a místo sebelítosti zuří autentický boj rozervancův.
