Rozhovor s Jayem Reatardem
Memphiský garážový zuřivec Jay Reatard vystoupí spolu s americkou trojicí Akron/Family 5. listopadu v pražském klubu Matrix. Čekání na koncert si můžete zpestřit záznamem rozhovoru, který jsme natočili v březnu v Drážďanech.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ ROZHOVOR!
Jako Jay Reatard debutoval v roce 2006 deskou Blood Visions a na dlouhém a intenzivním turné byl natolik přesvědčivý, že ho oslovilo uznávané vydavatelství Matador Records. U labelu, na kterém vydává třeba Cat Power, Sonic Youth nebo Pavement mu v loňském roce vyšla kolekce singlů, které ještě umocnily očekávání druhé desky. Ta vychází v tomto roce a Jay Reatard k ní jede velké turné, na kterém jsme ho v březnu zachytili v drážďanském klubu Beatpol.
Jay Reatard v několika rozhovorech řekl, že album bude klidnější a že na něm budou znít varhany, čela a mandolíny. Zběsile energický punkový nářez, který Jay v Drážďanech předvedl v tříčlenné sestavě - kytara, basovka bicí - nás tím pádem celkem překvapil.
Myslím že koncept kapel, které zní na koncertech stejně jako na albech, je už úplně pasé. Kapely si dřív vydělávaly vydáváním alb, ale dneska už desky nikdo nekupuje. Moje živé koncerty vidělo mnohem víc lidí, než kolik si jich kdy koupilo moji desku. Proto podle mě nemá smysl, aby šlo o dvě stejné věci. Je to něco úplně jiného. Naživo dělám věci, které bych rád sám viděl, kdybych šel na nějaký koncert. Chtěl bych vidět kapelu, která hraje naplno a hodně nahlas. Ale když jsem doma, nemám chuť poslouchat takové desky, chci si odpočinout. Proto dělám na desky hudbu, kterou bych si v klidu poslechl doma gauči a dal si k tomu kafe. Myslím, že některé lidi to může štvát, ale někomu se to líbí. Já jsem s tím takhle spokojený a to je nejdůležitější.
Takže nová deska nebude tak rychlá a tvrdá jako tvoje koncerty?
Ne, ta deska není vůbec punková, je to zatím nejklidnější deska, jakou jsem natočil. Ale kdo ví, možná příští rok udělám metalové album.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Profil Akron/Family
Jak jsi daleko s nahráváním?
Už je to hotové. Právě jsem to poslouchal na počítači a přemýšlel o pořadí tracků.
O čem tahle deska je? Jaká témata se na ní objevují?
Ohlížel jsem se za svým dřívějším životním stylem. Bylo to hodně divoký období, hrál jsem s různými punkovými kapelami. Často to šlo do úplných extrémů. Tahle deska je o tomhle zběsilém kolotoči, při kterém jsem se dostával do stavů blízkých smrti a pak se zase vracel zpátky. Časem jsem zjistil, že lidi, které jsem tehdy pokládal za kamarády, se pozorováním mých excesů bavili. Proto jsem desku pojmenoval Watch me fall a je o tom, jak se o tebe lidi nestarají a jenom se baví sledováním tvé sebedestrukce. Naštvalo mě to a řekl jsem si, že nebudu jejich kašpárek, nebudu se zabíjet někomu pro zábavu. Radši o tom udělám desku.
Takže pokračuješ v tradici negativních názvů svých alb a písní...
Myslím, že pozitivní postoj získáš zkušeností, a já zatím moc pozitivních věcí neprožil. Když se bavím a je mi dobře, nepíšu hudbu. Jdu do parku se psem nebo dělám něco jiného. A když mě něco setne, dostávám se z toho tím, že dělám hudbu. Možná to proto může působit negativně, ale já si myslím, že i Beach Boys jsou negativní a přitom na všem připadají pozitivní. Na většině věcí vidím tu temnou stránku, je to asi nějaký problém s mým mozkem.
Jel jsi turné s Fucked Up, je ještě nějaká jiná kapela, se kterou bys rád jel šňůru?
Chtěl jsem jet turné s Wire. Mám společné známé s jejich zpěvákem Colinem Newmanem, který je pro mě velká osobnost a hodně mě ovlivnil. Poslal jsem mu moje CDčko a tenhle můj největší hudební hrdina mi na to odepsal, že ty písničky jsou odpad. Dost to zamrzelo, protože jinak už není žádná jiná kapela, se kterou bych chtěl jet turné.
Dost se o tobě teď píše, dostáváš pozvání na větší festivaly a akce, máš radši hraní v menších klubech, nebo se těšíš na velké stage?
Mám rád středně velké prostory, ve kterých je dostatečně prostorné pódium na pobíhání a poskakování a které jsme zároveň schopní naplnit lidmi. Když hrajeme v Americe v klubech velikosti drážďanského Beatpolu, je to vyprodané. Ale v Německu je situace jiná, protože jsme tu ještě moc nehráli a lidé nás neznají. Když to vypadá takhle a na akci je míň lidí, tak si nemůžu pomoct a všechny vytáčím. Zaměstnance klubu, promotéry i lidi. Nevím proč se to se mnou děje, ale odráží se to pak i v tom, že odehraju koncert hrozně naštvaně. Když je ale plno, nebo je to malý prostor, nemám potřebu nikoho šikanovat. Je to zvláštní, každé živé hraní je v podstatě sociální experiment.
Mohl bys představit kapelu se kterou teď hraješ?
Bubeník se jmenuje Billy a basák Steven, když byli ještě teenageři, chodili na koncerty jedné kapely se kterou jsem tehdy hrál a já se k nim choval dost hnusně. Pak jsem je po několika letech zase potkal a říkal jsem si, hele jak ty kluci vyrostli. Hráli ve fakt dobré punkové kapele, tak jsem jim je ukradl.
