Salem: Zásvětní symfonie nebo nudný pastiš?

Když jsem o téhle kapele psal skoro před dvěma lety poprvé, zaskočená blogosféra chrlila veselé definice typu „jako když Phil Collins pojídá mezkalin a dělá soundtrack k osmdesátkovému gore-pornu". Záhadné chicagské trio Salem už tehdy dělalo hudbu, pro kterou je třeba razit jediný termín: sick. Chorobné, strašidelné elektro, v němž se mísily prvky gotiky, zvuku kapel typu Cocteau Twins a jakési novodobé apokalyptičnosti vzbudilo na EPčkách Yes, I Smoke Crack či Water velká očekávání věcí příštích.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Salem | Foto: Press kit

Tvorba podivné trojice v sobě tehdy měla ještě ledaccos odvozeného: záhrobní klávesy, robustní beaty, propastné basy a útržkovité či zmutované „vetřelčí" vokály do značné míry kopírovaly estetiku švédského dua The Knife nebo dubstepového producenta Buriala. Přesto bylo osvěžující, zase jednou narazit na někoho, komu šlo v nejširším smyslu slova o důsledné budování atmosféry.
V roce 2010 jsme se konečně dočkali oficiálního debutu King Night a věci už nejsou tak tajnosnubné jak bývaly: člen kapely John Holland v rozhovorech přiznává, že se léta pohyboval v prostředí dětské prostituce a nabízí reportérům crack; jejich řídká vystoupení mají pověst katastrofálně apatické show a jejich muzika definitivně zabydlela trochu legrační škatulku witch house.

Přehrát

00:00 / 00:00

Halucinogenní debut Salem: Zásvětní symfonie nebo nudný pastiš?

Ačkoli jde místy o sugestivní poslech, jedná se o nahrávku záměrně utopenou v nihilismu, okázale hutné trýzni a temně morbidních vášních. Před časem jsem si myslel, že až přestane být z hudby Salem cítit začátečnický kalkul a zřetelná chuť svézt se po aktuálním alternativním trendu, možná se budou dít věci. A ony se dějí, jen ne tak velké a podnětné, jak jsem doufal.

Salem - King Night | Foto: IAmSound Records

Trochu smutné je, že zdaleka nejsilnější zážitek z celé desky přináší hned první skladba King Night: zásvětní symfonie plná zvukových explozí, seismických otřesů a duchařských krajin. Omračující, halucinogenní účinek téhle skladby ještě umocňuje sampl sboru zaseknutého na známé koledě O Holy Night. Zbytek desky sice rovněž stojí na špinavém zahlcujícím soundu a překvapivém sloučení nesourodých elementů, ale už nepůsobí závratně monoliticky - spíš monotónně. Následující tracky jsou jen méně záživným opakováním a redukcí kouzla titulní skladby, v nichž se ponuré syntetické plochy kloubí s hororovou dubstepovou basou a vleklostí chopped & screwed rapu (pro pořádek: chopped & screwed je technika remixování hip hopu, založená na razantním zpomalení, snížení tónů a opakování velmi krátkých úseků skladby).

Zchátralé a přitom euforické kouzlo těch lepších momentů alba King Night má v sobě přese všechnu pochmurnost i kus krásy a zvráceného, komiksového humoru. Škoda, že těch skutečně silných okamžiků tu je tak poskrovnu. Mnoho povyku pro nic? To by bylo příliš přísné. Řekněme spíš: mnoho povyku pro nic extra.

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme