Semaforským k abrahámovinám
Koncem října roku 1959 se v do té doby nenápadném pražském divadélku Ve Smečkách prvně ozvaly tóny vstupní písně hry Jiřího Suchého Člověk z půdy, a svou (zatím) pět desetiletí trvající existenci tak zahájilo Divadlo sedmi malých forem. Letošní výročí legendárního Semaforu je výzvou pro vydavatele. Zvláště Supraphon jakožto hlavní "správce pozůstalosti" se v tomto ohledu činí.
Už na jaře se nikterak řídnoucí publikum mnoha múzami políbených komiků Suchého a Šlitra mohlo zaradovat z nahrávek tří semaforských her, z nichž dvě dosud zůstávaly nevydány. Šestidiskový komplet Semafor: Hry obsahuje vedle erbovního Jonáše a tingl-tanglu (1967) také o poznání méně známé pásmo písniček, scének a slovního humoru Sladký život blázna Vincka, jímž se Suchý v roce 1975 vrátil k publikem stále vzývanému jonášovskému typu představení, což bylo ovšem dáno také kolapsem jeho spolupráce s Josefem Dvořákem, po Šlitrově úmrtí jedním z hlavních divadelních partnerů náhle osamělé hvězdy. Dalším archivním titulem, který se dnes vybaví především pamětníkům, je nevinná dětská verze Člověka z půdy, jíž Suchý řešil v druhé polovině sedmdesátých let zvláště silnou nepřízeň režimu vůči své osobě.
Na půlstoletí legendárního divadla Semafor zavzpomínal na Rádiu Česko jeho zakladatel Jiří Suchý.
Jiným supraphonským titulem k narozeninám Semaforu je DVD Unikáty & Dobře placená procházka. Vedle filmové verze proslulé jazzové buffo-opery Suchého a Šlitra, kterou krátce po jejím úspěšném jevištním provedení v roce 1966 natočili Ján Roháč a Miloš Forman, tu najdeme výběr raritních záznamů z archivu České televize - třeba písně z Roháčova a Milotova Recitalu 64 včetně Šlitrem nazpívané parodie amerického tradicionálu Klementajn (v jeho česko-ruském podání "Klíměntajn") nebo televizní reportáž z návštěvy Louise Armstronga v Semaforu, kde mu Eva Pilarová a Jiří Jelínek složili hold písní Satchmo.
Překvapivé momenty nabízí i nové CD Největší hity 2, které krom další várky z naposlech bezedné hitové nůše Šlitra a Suchého (Šišlala, Malé kotě, Dítě školou povinné či Blues pro tebe) přináší třeba nikdy nevydanou píseň Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde ze hry Jonáš a Dr. Matrace. Uvážíme-li, že na pokračování Jonáše a tingl-tanglu se do Semaforu začalo chodit necelý rok po sovětské invazi, asi nepřekvapí, že deska se skladbami ze zmíněného představení se před čtyřiceti lety musela obejít právě bez této "provokace". Cenzor, jak známo, nespí. A když, tak s očima otevřenýma...
