Serge Gainsbourg – rubínová svatba s Melody Nelson
Serge Gainsbourg, zlobivé dítě francouzské kultury, proslul svými skandály, lascivním duetem s Jane Birkin nebo závislostí na alkoholu. Hudební veřejnost ale nejvíc oceňuje jeho desku Histoire de Melody Nelson, která letos slaví 40. výročí od vydání.
Když v roce 1991 zemřel jeden z nejvlivnějších popových skladatelů všech dob Serge Gainsbourg, tehdejší francouzský prezident Francois Mitterand o něm prohlásil: „Byl to náš Baudelaire, náš Apollinaire. Povýšil píseň na umění.“ Přestože mezi jeho nejslavnější díla patří třeba notoricky známý lascivní duet s jeho tehdejší partnerkou Jane Birkin Je t'aime... moi non plus, mezi hudebními publicisty a především hudebníky samotnými se největšímu obdivu těší album Historie de Melody Nelson. To letos slaví 40. výročí od svého vydání.
Histoire de Melody Nelson se, podobně jako spousta jiných alb z počátku 70. let, dá zařadit do kategorie „konceptuální album“. Na rozdíl od podobně zařazovaných desek ale netrpí přehnanou délkou, sedmička skladeb zabírá pouhých 28 minut. Přesto dokázal Serge Gainsbourg i na takhle malé ploše vytvořit desku, která se řadí k nejdůležitějším popovým nahrávkám.
Nejde samozřejmě o pop v tom nejprostším slova smyslu. Serge Gainsbourg, který pochází z židovské rodiny a za války se procházel po Paříži se žlutou hvězdou na klopě, si ke spolupráci na desce přizval aranžéra Jean-Claudea Vanniera a společně vytvořili desku, která klasické popové hranice přeskakuje s neuvěřitelnou lehkostí.
Album vypráví pseudoautobiografický příběh Serge Gainsbourga, který svým Rolls-Roycem srazí mladou dívku jménem Melody Nelson projíždějící se na kole. Následuje milostný románek přesně podle tradic Serge Gainsbourga, který se ve svých textech obecně hojně zabýval především sexem, incestem nebo násilím. Právě tohle tematické zaměření, společně s jeho zálibou v alkoholu a drogách, mu vyneslo pověst zlobivého dítěte francouzské hudby.
Přestože aranžér Jean-Claude Vannier opentlil album kroužícími smyčci a lehkými dechovými nástroji, zvukem, který tlačí celou desku kupředu, je bohatě znějící, nekompromisní basa. Právě tenhle zvuk v kombinaci s Gainsbourgovým zpěvem, který připomíná spíše recitaci, vytváří unikátní atmosféru. Po vydání desky vzniklo ke každé ze sedmi skladeb i video, klipy pak daly dohromady krátký muzikál nazvaný Melody Nelson.
Deska jako celek tvoří natolik originální dílo, že inspirovalo celou řadu současných hudebníků. Písničkář Beck na odkazu Melody Nelson postavil svoje skvěle přijímané album Sea Change, desku vzývá třeba i zpěvák Jarvis Cocker z Pulp, elektropopová dvojice Air nebo hiphopový producent Dan The Automator. Že má deska i 40 let po svém vydání pevné místo na vrcholku pyramidy vkus určujících nahrávek, dokazuje i letošní koncert, který uspořádal Jean-Claude Vannier právě ke 40. výročí desky. Na něm převzali vokální party po Gainsbourgovi, který zemřel před 20 lety, třeba kultovní experimentátor Mike Patton, čím dál tím jasněji zářící Zola Jesus nebo zmíněný Beck.
Album nepatří k největším komerčním úspěchům Serge Gainsbourga, prakticky na něm chybí jakýkoliv hit. Jeho vypilovaný zvuk, samovolně se přelévající melodie a charismatické ševelení samotného autora z něj ale dělají desku, která z jeho diskografie ční nejvýrazněji. Možná nezasáhla takové množství lidí, ale parafrází na známou poučku se dá říct, že každý fanoušek téhle nahrávky poté natočil nahrávku vlastní.
