Skream u konce s dechem
Mluvit o muzikantovi z jiholondýnské čtvrti Croydon vzhledem k jeho věku čtyřiadvaceti let jako o dubstepovém veteránovi možná přijde někomu trochu zvláštní. Jenže tenhle chlapík natočil jeden ze zásadních žánrových singlů Midnight Request Line, když mu bylo sotva devatenáct. I díky jeho umu se za těch pět let stal dubstep nejagilnějším podžánrem klubového tanečního undergroundu.
Teď obrazně řečeno stojí na vrcholu a rozhlíží se, kam dál se vydat. Což je metafora, která by se dala použít i k předběžnému popisu Skreamova druhého alba, jež také dobře charakterizuje název Outside The Box neboli přeloženo Ven ze žánrové škatulky.
Na rozdíl od dubstepových intelektuálů, jako jsou Burial, Kode9 nebo třeba Scuba, reprezentuje Skream spíše funkcionální odnož žánru, která funguje hlavně na singlech nebo v kontinuálním mixu a pro regulérní dlouhohrající album se příliš nehodí. Nakonec Skream to „potvrdil“ na svém poněkud monotónním eponymním albovém debutu z roku 2006. Druhé album se rozhodl pojmout jako takovou „showcase“ svých schopností. Jako kdyby posluchačům vzkazoval: podívejte, co všechno dokážu, umím glitch hop pro zájemce zpoza oceánu, trance pro tancující masy, elektro pop pro komerční rádia, jungle pro pamětníky, no ano, mám tu i nějaký ten dubstep se smrtícími basovými linkami, když chcete. Aby z toho všeho vzniklo koherentní album? To už bychom chtěli trochu příliš.
Jednoduše řečeno: Outside The Box je absolutní zmatek – je to jako krabice napěchovaná napůl dopečenými nápady, ze které občas – víceméně náhodou – vypadne něco zajímavého. Skream je nepopiratelně velmi šikovný beatový instalatér, ale jestli mělo být Outside The Box jeho písňovým albem, pak v tomto ohledu zcela selhává. A přizvaní vokalisté moc nepomáhají. Hitový potenciál splňuje snad jen vokodérové elektro How Real se zpěvačkou Freckles, ve kterém na 2stepový beat roubuje syntezátorové trylky. Zoufalá La Roux se pěti minutami Finally víceméně protrápí a americký rapper Murs zní v 8 Bit Baby znuděně už po prvních pár verších. Instrumentální skladby pak vlastně jen recyklují to, co Skream předvádí na svých EP ze série Skreamizm.
Ironií osudu je, že nejlepší skladba alba – jungleový epos Listenin' To The Records On My Wall – je zároveň také nejkratší z regulérní stopáže. Track navazuje na jeho veleúspěšný drum'n'bassový remix In It For The Kill pro La Roux, a když ho zaslechnete v klubu, buďte si jistí, že nastane peklo. Pro hodinovou stopáž desky je to ale trochu málo. Těžko obvinit Skreama ze zaprodání se lacinému tanečnímu mainstreamu (tento argument si schovejme pro jeho aktuální projekt Magnetic Man), spíše z nesoustředění, marnivých ambicí anebo jednoduše z toho, že někdejšímu inovátorovi prostě došel dech.
