Steve Albini o bakteriích a dubech
Steve Albini se stal v uplynulých letech se svojí skupinou Shellac neodmyslitelnou součástí barcelonského Primavera Sound Festivalu. Hudebního svátku, který už po desáté svolal špičku současné alternativní hudby do betonového areálu u moře, kde se vždy na konci května může hudbymilovný fanoušek přetrhnout, aby okusil co nejvíce z první ligy relevantní hudby napříč povětšinou nemainstreamovými žánry.
Steve Albini je muž, který spoustu ze zde vystupujících kapel nahrál ve svých nahrávacích studiích Electrical Audio a zároveň mnoho z nich ovlivnil svou tvorbou. Ať už působením ve skupinách Big Black, Rapeman, Flour anebo ve stále aktivních Shellac. Vedle toho, že je vyhledávaným producentem, zvukovým inženýrem, kytaristou a skladatelem, okusil také práci hudebního novináře. Snad i proto byl tolik sdílný v rozhovoru, který s ním den po jejich vystoupení na desátém ročníku Primavery pořídil Tomáš Turek.
Váš včerejší koncert byl opět strhující, co pro tebe vůbec hraní na Primaveře znamená?
Hráli jsme tu už čtyřikrát nebo pětkrát a tento festival je vůči našemu naladění velmi vstřícný. S námi i s publikem zachází velmi přátelsky a každý z toho má dobrou náladu, takže si to užíváme.
Myslíš, že se tenhle festival od těch ostatních něčím liší?
Ano. Ještě před pár lety, možná před deseti, byl zážitek z festivalů veskrze nepříjemný. Na místě většinou bylo pěkné napětí a kapely nebyly v rámci line-upu dobře zkoordinovány. Takže tam byly většinou skupiny, které byly buď hodně populární, nebo jiné, o kterých zase nikdo nikdy neslyšel, ale vpasovaly se tak nějak politicky do programu. Plus samozřejmě nějaké kapely, které hrály na každém festivalu, protože to byla nejjednodušší cesta, jak uspořádat turné. Ale před deseti lety začalo v Anglii All Tomorrow´s Parties a to svým způsobem zavedlo pro festivaly nové paradigma. Festival sám totiž zacházel s patrony a s kapelami mnohem lépe. Začalo se víc dbát na výběr skupin. Mohl si v něj důvěřovat. Ačkoli jsi o některé z kapel nikdy neslyšel, byla tu jistá záruka kvality. Mít kurátora na festivalu jako ATP udělalo velkou změnu. A přístup v zacházení s lidmi slušněji a utváření z festivalu víc umělecké vyžití než výdělečný podnik, to se rozšířilo z Anglie i do jiných míst. A Primavera Sound Festival se tak začal chovat také.
Ale i po finanční stránce to tady vypadá docela úspěšně. A když jste hráli se Shellac, měli jste snad největší dav lidí, který jsem pod pódiem ATP viděl. I když proti vám hráli zrovna Cold Cave, momentálně indie publikem hodně „vyhypeovaná“ kapela. A vy nehrajete hudbu, která je zrovna masová. Přišlo mi to jako takové malé morální vítězství.
Ano. Jak už jsem říkal, když funguje festival tímhle stylem a ty se rozhoduješ, jestli se půjdeš podívat na pro tebe neznámou kapelu, už tak je její přítomnost znamením, že bude stát za to. Kdyby to byl více konvenční festival hudebního byznysu, tak kapely, o kterých nikdo neslyšel, tam budou z politických důvodů nebo proto, že jejich manažer někoho podplatil, anebo s nimi má festival něco společného organizačně. Nemá to nic společného s hudbou a kapelou samotnou. Ale jediným důvodem, proč je ta která kapela tady, je, že je kvalitní.
Myslíš, že festivaly, jako je Primavera Sound, ve spojitosti s internetem vytvořily úplně nové publikum?
Vztah publika a kapel se rozhodně za posledních deset let změnil. Vliv komerčních rádií, větších nahrávacích společností a prodeje v obchodech s muzikou, to všechno je teď mnohem méně důležité. A komunikace mezi skupinami a publikem po mnohem přímějších cestách je naopak zase čím dál důležitější. Takže skupiny, které mají přímější vztah se svým publikem, mají také mnohem oddanější fanoušky a takové publikum také klidně půjde daleko, aby je vidělo. A kapely, které se spoléhají na hudební byznys a budují si kolem sebe určitou atmosféru a status celebrit, fungují jenom v místech, která se stále spoléhají na konvenční hudební trh. A takových míst je čím dál tím míň.
Většina nových kapel, které prorazí přes MySpace a internet, je ale často krátkodechá.
Může to tak být. Ale pokud se hudbě kapela oddá a hodně koncertuje, nahrává desky, které stojí za to, a chová se dobře ke svému publiku, tak ne. Dneska je snazší dostat se do dveří. Ale jakmile jsi jednou uvnitř a máš už publikum, musí tvá kapela stále něco nabízet, musí s publikem vytvářet skutečnou interakci a musí být očividně oddána tomu, co tvoří. Když je to jen povrchní a jenom koníček… Možná že koníček není to správné slovo. Zkrátka, když je povrchní, a pokud to není vážný pokus o komunikaci, lidé to rychle prohlédnou a tyhle kapely za krátkou dobu zmizí.
Ale i na tomto festivalu potkáme spoustu lidí, kteří jdou hlavně po trendech a za rok zapomenou, koho to tady vlastně obdivovali.
Ano, ale to je normální životní cyklus kapely. Některé skupiny budou populární v horizontu pár měsíců, a jakmile se jim dostane pozornosti, každý pozná, že na nich nic víc není, a pak zmizí. A to je naprosto normální. Je to jako rozdíl mezi bakterií a dubem. Bakterií je spousty, nežijí příliš dlouho a jsou všude. Takových dubů ale není mnoho, ale některé z nich mohou žít dvě stě let. Myslím, že je to naprosto běžná forma životního spektra.
Vidíš tady na festivalu hodně semínek dubů, nebo je tu spousta bakterií?
Například jsou tady kapely, které díky internetu rozesely hudbu k novému publiku, k lidem, kteří se nikdy příliš o muziku nezajímali. Ale také tu byly kapely, které odehrály svůj poslední koncert před patnácti lety. Jako Mission Of Burma, Pixies, Built To Spill a Pavement. To jsou kapely, které už nějaký čas neexistovaly. Ale protože internet umožnil vytvořit po celém světě pro jejich hudbu nové publikum, mají teď druhý životní cyklus. A myslím, že je to fantastické. Je skvělé, že Španělé teď mohou poprvé vidět Mission Of Burma, nebo je výborné, že Built To Spill teď mají zbrusu nové publikum, které je nemohlo vidět, když kdysi hráli v klubech. Teď je mohou ocenit stejně jako naprosto novou kapelu. Myslím, že je to moc pěkný rozvoj technologické infrastruktury.
Vidíš nějakou spojitost mezi touto novou interakcí kapel s fanoušky a tím, jak jste fungovali na začátku osmdesátých let v době fanzinů?
Nějakou podobnost vidím. V osmdesátých letech, kdy ještě nebyl internet, ses musel spolehnout na reputaci. Když jsi hrál svůj první koncert v Indianapolis a nikdy jsi tam ještě nebyl, musel jsi zavolat do obchodu s hudbou, o kterém jsi věděl, že prodává fajn desky, a zeptat se jich, v jakém klubu by bylo dobré hrát anebo aby ti poradil někoho, kdo by pomohl koncert uspořádat. Teď je to úplně stejné, ale jde to mnohem rychleji. Místo toho, aby ses zajímal o okruh několika stovek mil od sebe, zajímáš se teď o celosvětový dopad. Takže teď mohu dostat doporučení od někoho, koho znám z České republiky, a on mi poradí dobrého promotéra v Polsku nebo v Turecku nebo v Makedonii. Anebo mohu zavolat někomu z Japonska a on mě může varovat před promotérem z Indonésie. Je to stejná myšlenka, funguje to stejně, ale škála je mnohem širší. Pracuješ s mnohem většími fyzickými vzdálenostmi, s rychlejším časem a někdy se potýkáš s většími rozhodnutími ohledně peněz. Ale v podstatě je to stejná idea. Pracuješ s někým, komu věříš, a ptáš se ho na věci, které zná důvěrně jen on. Například moje kapela hraje na podzim v Praze. A zeptali jsme se chlapíka, kterého známe, kde je dobré hrát, jakého promotéra využít a jaká je smysluplná cena lístků. Z Chicaga netipujeme, neházíme šipku do mapy. Ptáme se lidí, které známe. A přesně tak to funguje – jako v první éře punk rocku. Fungujeme s pomocí osobních kontaktů, abychom se dostali k informacím.
Vám se tedy evidentně vyplatilo na téhle bázi setrvat až dodneška.
Konvenční hudební průmysl, tedy velký mainstreamový hudební průmysl, je jen rozšíření průmyslu showbyznysu, který existuje přes sto let. A tenhle showbyznys se bortí, protože používá model, který byl neudržitelný už od začátku. Byly tu strukturální záležitosti míst, jako že si můžeš desku koupit jen v obchodě s hudbou. Takže prodej desek se stal velmi důležitým. A proto se rádia stala hodně důležitým nástrojem k přemluvení lidí, aby šli a desky kupovali. Teď už to není tolik důležité. Nepotřebuješ rádia, protože jsou jiné cesty, jak hudbu poslouchat. A nepotřebuješ obchody s hudbou, protože jsou jiné cesty, jak hudbu distribuovat. Celá tahle vertikální podoba hudebního obchodu, kde na vrchu byl management společnosti, který ovládal umělce a měl vztah s nahrávací společností, která měla vztah s promotéry z rádií, s promotéry koncertů, celý tento monolit je teď bez podpory, protože jeho motorem byly peníze, které přicházely z obchodů s deskami. A lidé už teď většinou nechtějí kupovat desky v obchodech, chtějí spíš přímý vztah s kapelou. Bezprostřední kontakt se skupinou. A skupiny, které to přijímají a vytváří si přímý vztah se svým publikem, přežívají. A kapely, které vyžadují celou tuhle fyzickou a intelektuální konstrukci, nepřežijí.
V mnoha ohledech je dnes leccos rychlejší, ale zatímco v osmdesátkách kapely vydávaly album co rok, dneska je běžné čekat čtyři roky. A nemluvím jenom o Shellac. Už je to pár let, co jste vydali Excellent Italian Greyhound.
Moje kapela Shellac je trochu jinačí než normální skupiny, protože všichni z nás máme regulérní zaměstnání. Máme běžný život, a jakmile se v něm objeví prostor, věnujeme se kapele. Takže to, co zabere normální kapele měsíc, nám zabere rok. Nemáme příliš času tolik se oddat. To je důvod, proč Shellac fungují dost pomalu. Ale i pro ostatní skupiny je fyzické vydání desky méně důležité, než tomu bývalo dřív. Bývalo to tak, že jsi od kapely neslyšel nic, dokud nevydala album. Ale teď dostáváš střípky informací postupně. Koncertní videa, živé nahrávky a průběžně různý materiál na internetu. Takže nepotřebuješ každý rok velkou propagaci, aby sis s kapelou udržel vztah. Alba vychází a indikují určité časové úseky a rámec myšlení kapely, ale už to není tolik důležité.
Přeci jen: bude nové album Shellac?
Nějakou hudbu máme připravenou. Bavíme se o nějakém nahrávání na podzim. Možná vydáme album, možná jenom EP, ale pro nás je důležitější spolu hrát a dělat koncerty. Je pro nás důležitá interakce na osobní úrovni. Album určitě vydáme, ale nevím kdy.
Nejspíš je to také proto, že jsi velmi žádaný producent. Jak často musíš říkat ne?
Je to moje práce. Myslíš, když kapela zavolá a chce nahrát? Velmi zřídka je odmítám. V podstatě, když mohu, řeknu ano. Když mi někdo zavolá a chce, abych ho nahrál, předpokládám, že je upřímný, a řeknu ano. Defenzivní jsem pouze, když nemluvím přímo s kapelou. Když se bavím s manažerem nebo s někým z nahrávací společnosti a cítím, že je tu nějaký důvod, proč mě nenechají mluvit přímo s kapelou, řeknu jim: Víte co? Ať mi zavolá kapela. Do té doby na to zapomeňte.
Ovlivňuje tvoji hudbu fakt, že už jsi viděl tolik hudebníků ve studiu, nebo to do sebe nepouštíš?
Hudba, kterou obdivuji a kterou poslouchám jako fanoušek, mě ovlivňuje stále. Tedy esteticky, ovlivňuje to mou estetiku. Ale hudba, se kterou pracuji ve studiu jako producent, ani ne. Chovám si určitou mentální vzdálenost mezi sebou a hudbou, se kterou pracuji ve studiu, protože to cítím jako profesionální závazek odvést na nahrávce dobrou práci bez ohledu na to, co je to za muziku. Ať se mi líbí nebo ne, musím odvést dobré řemeslo. Držím si tak určitý filtr. Nevynáším nad hudbou žádné soudy. Nepovoluji si přemýšlet: Tohle se mi líbí a tohle ne. Je to sice zvláštní vztah k hudbě, ale umožňuje mi udělat stejně kvalitní práci se všemi kapelami. Když ke mně přijde skupina s hudbou, kterou milují a cítí, a mně se nelíbí, není vůči nim fér, abych ve studiu seděl a přemýšlel o tom, jak se mi nelíbí. Doslova tedy ani nevím, jestli se mi líbí nebo ne. Tedy dokud nejsme hotovi, pak ji mohu vnímat jako normální posluchač. Do té doby mám ale spousty jiných věcí, o které se musím starat.
Ví se o tobě, že kapely k ničemu nenutíš. Nejsou někdy zmatené? Čekají třeba nějakou radu.
Myslím, že proces nahrávání desek je procesem učení pro všechny. A moje zkušenost je, že pokud dáš kapele najevo, že je odpovědná za svá rozhodnutí, pak je schopna je učinit. Ale pokud nechají rozhodovat někoho jiného, brání jim to v pořádném uchopení vlastní estetiky. Myslím, že pro kapely obecně je nutné, aby v nich probíhaly debaty typu: Má to být rychleji, nebo ne? Je nutné, aby si ve svých rozhodnutích byli jistí. Když jim řeknu, že by to mělo být rychlejší, bráním jim v pochopení vlastní estetiky. Dám jim jen nezbytné informace, které potřebují, a rozhodnutí nechám na nich. A nikdy se mi nestalo, že by se nějaká kapela naprosto ztratila a řekla: Nevíme, co máme dělat. Když přijmou svá rozhodnutí, stane se kapela lepší a jejich hudba čistší a organickou součástí jejich výrazu.
Jak tohle funguje v Shellac? Zdáte se být na pódiu naprosto rovnocennými partnery.
V podstatě ano. Uvnitř kapely ale máme spoustu debat. Například řeknu, že chci, aby v téhle písni bicí skutečně nakopávaly nebo zase hodně silnou basu anebo v jiné zase hodně nudnou kytarovou pasáž. Vytvořili jsem si myslím velmi pěknou cestu komunikace.
Ačkoli jsi v pozici, že ti volají kapely sami, existují některé, které bys sám toužil produkovat?
Ani ne. Hlavně proto, že můj program je pěkně nabitý. Většinu svého času trávím prací, takže na takové přemýšlení nemám čas. Ale samozřejmě jsou tu moji hrdinové, se kterými bych moc rád pracoval už jen proto, že bych s nimi chtěl mít bližší vztah. Kapely jako ZZ Top nebo AC/DC. Kapely, které byly důležité pro vývoj mé vlastní estetiky. Lidé jako Neil Young nebo Willie Nelson, lidé, které obdivuji. Ale oni nejsou součástí mého světa. Jsou zkrátka odjinud. S nimi by to bylo skvělé, ale co se týče mých bezprostředních kolegů, nechávám to na nich, aby k tomu došlo přirozeně. Kdybych je začal otravovat, sám bych se necítil dobře.
Když jsme se bavili o reunionech kapel, nezdá se ti, že se jakoby vypařila generační propast, kdy děti nemohly poslouchat hudbu svých otců a naopak?
Myslím, že máš pravdu, ani jsem si to neuvědomil. Existuje širší generační perspektiva a perspektiva publika, než tomu bývalo dřív. Myslím, že už ani neexistuje větší rozlišení mezi druhy hudby jako dřív: byl tady punk rock s mainstreamovým rokenrolem. Nikde bys tenkrát neviděl, aby se tahle dvě publika překrývala. Ale teď vidíš, že se undergroundové, hiphopové, elektronické nebo tradičně folkové scény a publika překrývají. A myslím, že to je naprosto v pořádku. A stejné je to, když vidíš starší kapely jako Pixies nebo Pavement, které operují na současném trhu, a když nové kapely mají zase rády ty starší. A to mně tedy osobně vůbec nevadí.
