Street Halo EP: Vlasta Burial hledá zlaté dno
Čtyři roky šponoval William Bevan alias Burial očekávání svých fanoušků, než se rozhodl je ukonejšit novým dvanáctipalcem obsahujícím tři nové skladby. U málokoho se ale čekání vyplatí tak jako u tohohle londýnského sonického inovátora, jehož dosavadní dvě alba Burial (2006) a Untrue (2007) právem patří k hudebním klenotům uplynulé dekády.
Na první poslech se zdá, že v deštěm pohmožděných náladách Burialových kompozic se vlastně nic nezměnilo. Ve skutečnosti se tu děje přesně to, co jsme si nejvíc přáli: Bevan zůstává věrný svému originálnímu (a v posledních letech často napodobovanému) zvuku a zároveň jej na mikroskopické úrovni obohacuje o další rozměr.
Titulní track Street Halo nabízí většinu Burialových klasických fíglů včetně atmosférické mlhy a distancovaných útržků ženských vokálů, ale housový groove, valivý basový efekt a gradační stoptimy jasně upozorňují, že tenhle delikátní track je výjimečně určen i pro taneční parket. Druhá skladba NYC patří zase k tomu nejabstraktnějšímu, co kdy Bevan natočil. Decentně zpomalený garážový beat, neustále morfující rytmika, plovoucí klávesové motivy a zvířený vinylový praskot dohromady působí maximálně tesklivě i opojně. Poslední track Stolen Dog se vrací k housové rytmice účelně podkopávané 2-stepovými ťuky a nesmělou hajtkou, ale větší prostor než beat tu má pečlivě upředená vokální pavučina. I díky závěrečným zvoncům působí tenhle track jako duchařská pohádka na dobrou noc.
Vlasta Burial, jak Williamu Bevanovi rád láskyplně přezdívám, nás několik let napínal, takže bychom mu ve finále spolkli asi leccos. Naštěstí takových ústupků není potřeba - materiál na novém EP je jednoduše znamenitý a při patřičné koncentraci na detail i decentně překvapivý. Street Halo jsou hudební katakomby, hudba pro náměsíčné, jakési urbánní voodoo, jež by možná bylo ideálním soundtrackem připravovaného Trierova filmu Melancholia…
