The Antlers za zenitem, nebo v rozpuku?
Newyorští vyznavači spektakulárních emocí The Antlers učinili při zrodu svého nového alba několik moudrých rozhodnutí: nesnažili se v naléhavosti a narativních ambicích trumfnout svůj předchozí opus a místo vymýšlení dalšího konceptuálního rámce se raději pokusili vykročit novým směrem a obohatit svůj zvuk.
Do jednoduchých rockových struktur tentokrát muzikanti vmezeřili jemné elektronické textury a stvořili kolekci skladeb fungujících na paradoxním principu: v jádru velmi úsporné kompozice jako by chtěli obsáhnout nejširší možné spektrum pocitů a nálad.
Album Burst Apart je typický „grower" - kvalitativně roste s časem, který do něj investujete. Je plné drobných potěšení, jež nejsou slyšet na první ani druhý poslech. První deska, kterou si kapela produkovala sama, stojí víc na pestrosti a atmosféričnosti, nežli na chytlavých háčcích. Z nenápadných poloh se skladby občas dostávají až do majestátních výšin (nejvýrazněji v závěrečné Putting The Dog to Sleep), přičemž hymnické vyznění některých tracků ještě umocňuje zapojení bendža či dechů.
Aktuální desku The Antlers charakterizují delikátní sound, už ne tak zuřivě silné, ale stále upřímné a nepříjemně otevřené texty plné existenciální sklíčenosti, a oproti dřívějšku také o poznání dominantnější falzet zpěváka Petera Silbermana. K nalezení jsou tu ale také rytmické figury a místa, která naznačují střídmý, obezřetný optimismus. Na smrt nemocní pacienti z předchozí desky Hospice tady zažívají chvilku uvolnění a předvádějí opatrný tanec na kapačkách.
I na novince sázejí The Antlers na něco, co se momentálně zas tak moc nenosí: jejich hudba je plná serióznosti a patosu, které mohou pro někoho místy atakovat hranici citového kalkulu či dokonce dobrého vkusu. Ve skutečnosti je ale Burst Apart chytrou a vyspělou nahrávkou kapely v rozpuku jejích sil.
