The Drones: "Cítíme vášeň pro hudbu, kterou tvoříme..."
Kdo nebyl poslední pátek v Lucerně, může jen litovat. Vynikající koncert tam totiž odehráli australští The Drones. Jistou náplastí pro všechny absentující může být naše nahrávka, která se brzy objeví v pořadu Stage. Čekání vám chceme zpestřit rozhovorem, který s nimi natočil Tomáš Turek.
Na alternativně rockových kapelách z Austrálie mě vždycky fascinuje jejich zvuk. Ať už na deskách nebo na živých koncertech. Britské kytarovou v porovnání s australským rockem většinou znějí dost stejně a jakoby bezzubě. Dokázal bys Garethe vysvětlit, v čem tahle specifičnost vězí?
Gareth Liddiard: Jo, ale není to tak, že by každá australská kapela zněla stejně. The Go-Betweens tak neznějí, nebo Triffids, kteří ale - pravda - už tenhle kytarový zvuk mají. Ale je u nich o něco popovější. Prostě se to tak děje a všichni tihle lidé se mezi sebou znají. Každý s každým má něco tak či onak společného. Vlastně pořádných kapel existuje asi tak deset. A v Austrálii žije stejně dohromady asi tak 15 lidí, takže proto kapely znějí dost podobně. Pokud se tedy nebavíme o někom, jako jsou Wolfmother.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ PŘÍSPĚVEK!
Dělal jsem interview s Jonnine z HTRK a ona říká, že musíš Austrálii nakonec opustit, protože už jsi tam s každým spal.
Dan: Jonnine možná (smích)
Vy jste ale Austrálii neopustili, pořád je vaší hlavní základnou.
Gareth: Jo, ale myslím, že to s ničím nesouvisí. Je prostě lepší žít v Austrálii než v Londýně. Londýn je pitomej. Je jako záchod, kterej je zbytečně drahej používat. Takže zůstáváme v Austrálii, ale stejně tam polovinu času nejsme, protože jsme na turné. Teď jsme třeba tady v Praze; jsme spíš takoví světoobčané.
Dan Luscombe: Je pravda, že koncertujeme stejně, nebo spíš ještě víc než ostatní kapely, které se usadily v zámoří. V mnoha ohledech bys taky měl pracovat v zemi, ze které pocházíš. Klidně se můžeme zvednout a opustit Austrálii na tři nebo čtyři roky, ale po chvíli se zase vrátíme domů. Pak ale najednou zjistíme, že nikdo v Austrálii si nevšiml práce, kterou jsme odvedli. Je důležité pracovat v místě, odkud jsi, stejně jako v místech kam se chceš vydat. Je taky pěkně těžký být dlouho pryč od svých přátel a rodiny. Zvlášť když jsi tak často na turné jako my.
Poslední album Havilah jste nahráli na australském venkově. Není v tom taky trocha eskapismu?
Dan: Je to taky náš obrazný domov.
Gareth: Nahrávali jsme v našem domě, kde bydlím s Fionou. Dům má vysoký stropy, je ze dřeva. A ne - není tam žádný tajemství.
Fiona: Jo, bylo fajn nahrávat v našem domě. Je to prostě velkej barák na venkově, takže tam můžeme dělat pořádnej hluk. Je to skutečně dobrý místo na nahrávání.
Zajímají mě vaše texty. Gareth rozhodně nepíše žádné pohodové příběhy. Tedy rozhodně se nejedná o hudbu vhodnou na svatby. Mám na mysli texty jako: "Rozhodně se nežeň, protože na ní můžeš změnit jen jméno." Nebo: "Lidi jsou plýtvání jídlem."
Dan: Potkali jsme jednu holku v Seattlu, která zahrála náš singl The Minotaur na svatbě, kde dj-ovala. A všichni na té svatbě si přišli stěžovat - takže máš pravdu. Najednou se ze svatby linul nějaký příšerný hluk, ze svatby nějaké báječné slečny, která o The Drones v životě neslyšela. Ale svatební hudby je myslím na světě víc než dost.
Garreth: Jo, tý je fakticky dost. Co se týče témat mých textů: tak to prostě je. Samozřejmě v zemích jako je Somálsko je to špatný, žít v Afghánistánu je asi zlý, ale nedávno mi říkal jeden člověk: "Austrálie je přeci země šťastných klokanů!", nebo nějakou takovou koninu. Tak to prostě není. Austrálie je země jako každá jiná. Má cédéčka, má svý problémy, dobrý i stinný stránky. Je to klasický výsledek toho, co se stane, když anglosasové vybijí původní obyvatelstvo a nastěhují se tam. Je to klasika.
Vydáváte na labelu All Tomorrows Parties, což je hodně výjimečný vydavatelství. Co pro vás znamená?
Michael Noga: Lidé, kteří vydavatelství vedou, jsou naši dobří přátelé. Jsou to hudební fanoušci. Krom toho, že jsou to obchodníci, jsou hlavně fanoušky a to je něco, co by mělo tvořit dobrý label. Lidé by se tím měli řídit. Není s nimi žádné handrkování. Ani nevím, jestli jsme někdy podepsali nějakou smlouvu. Prostě jsme si potřásli rukama a oni nám pomohli. Je to dokonalý a jsou to báječný lidi.
Dan: Jsou chytří. Překvapivě si vybrali něco, co si vybírá málo lidí, což je zvlášť v případě festivalů, které organizují, skvělé. Zajímá je jenom kvalita hudby a nechávají kapely kurátorovat festivalový line-up. Místo aby dělali něco, co přitáhne spoustu lidí a vydělávali hodně peněz, jim jde o kvalitu, kterou stejně chceme nakonec slyšet.
Dane, ty jsi v The Drones nejkratší dobu a Michael s vámi taky není od začátku. Zdá se, že jste celkem otevřená kapela kolem pevného jádra Garetha a Fiony.
Dan: Deset let je dlouhá doba. Já jsem přišel do kapely před třemi lety, bubeník Mike asi před pěti. Ale každý kdo byl v kapele před tím, zůstal naším kamarádem. Všichni jsme žili v Melbourne a znali se. Ale z nejrůznějších důvodů lidé z kapely odcházeli a zase do ní přicházeli. Není jednoduché udržet čtyři lidi, aby se soustředili dlouho na stejnou věc. Nevyděláváme totiž moc peněz, a to co nás drží v kapele je víra v to, co děláme. Cítíme vášeň pro hudbu, kterou tvoříme. Musíš skutečně chtít být muzikantem a někdy není lehké najít lidi, kteří opravdu touží po tom, být hudebníky.
Garethe, tvoje texty jsou v poměru k tomu, co dneska nacházíme v písních dost výjimečné. Je to klišé, ale řekni, nechtěl bys něco vydat jen v textové podobě?
Gareth: Ne. Vůbec ne. Jsou to písničky, a slova tu mají fungovat spolu s melodií. Když čteš skutečnou poezii, to je teprve něco. Myslím třeba, když čteš Dylana Thomase nebo Yatse, to je velkej rozdíl. Jejich práce nepotřebuje melodie.
Texty písní mají ale taky svojí váhu.
Gareth: Jo, to mají. Ale jsou to jen písničky. Někdo mi řekl, abych vydal knížku svých textů, ale zase to budou jen texty k písním. Možná kdyby mi dobře zaplatili. Ale nerad to rozděluji.
Dan: Doufám, že lidé jsou v první řadě přitáhnuti naší hudbou k tomu, aby zkoumali dál. A naše hudební představení, koncerty, fungují tak, že lidé snad odchází s tím, že je kapela zajímá a později když půjdou hlouběji, zjistí, že se v naší hudbě pod povrchem dějí další věci. Myslím, že je dobrý když má kapela několik vrstev, které může posluchači ukázat.
Dostali jste se už do vytouženého stavu, kdy vás hudba uživí?
Dan: Naštěstí jsme se tam dostali. A ani bychom už jinou práci dělat nemohli, vzhledem k tomu, jako moc koncertujeme. Bylo by to nemožné. Znamená to ale taky, že musíme pořád pracovat, nemůžeme si dovolit nějaké veliké prázdniny. Teď si dopřejeme krátkou dovolenou od turné, ale během ní budeme pracovat na nové desce.
