The Melvins testují meze trpělivosti posluchačů
Označení "kultovní" se v souvislosti s kapelami jak známo dost nadužívá. Mezi "legendami", "klasiky" a dalšími matadory se ale občas najde někdo, kdo si tohle čestné přízvisko prostě bez diskuze zaslouží. Američtí sludge-metaloví svérázové The Melvins jsou jedněmi z takových. Dvouleté čekání na nové album fanouškům ukrátila pouze loňská obskurní kompilace noiseových remixů Chicken Switch. Prvního června konečně vyšla u labelu Ipecac dlouhohrající dávka čerstvého materiálu.
Sedmnáctá, osmnáctá, nebo taky dvacátá studiová deska The Melvins (podle toho, jak moc počítáme kolaborace s Lustmordem a Jello Biafrou za regulérní řadovky) se honosí béčkově filmovým titulem The Bride Screamed Murder. Zároveň jde o třetí album, kde dva základní Melviny (Kinga Buzza a Dalea Crovera) doplňují o generaci mladší spoluhráči Jared Warren a Coady Willis ze zpřízněných Big Bussines. Ovšem novinka se od prvních dvou desek vydaných v této sestavě - (A) Senile Animal a Nude With Boots, které byly zvukově a písňově kompaktnější, na první poslech znatelně liší. The Melvins jako by si řekli, že trochu opráší svůj poodložený smysl pro subverzivní humor a krutě nevypočitatelné zvraty. Ne že by zmíněná alba obnášela zrovna přímočaré vypalovačky na čtyři doby, ale tentokrát se o poznání víc testují meze trpělivosti posluchačů. The Melvins tu s oblibou lepí na konce skladeb bizarní nesouvisející přístavky, jindy šokují nesmyslným motivem přímo uvnitř písně. Jako v úvodní The Water Glass, která se z klasického sludgeového riffu bez varování zlomí do pseudovojenské skandovačky.
Taková místa jsou ostatně na The Bride Screamed Murder relativně častá. Rozhodně se tu najde dost tradičních „melvinovek", těžkotonážních, lichorytmých, a přece zvláštně chytlavých hymen, ovšem leitmotivem je poťouchlé narušování už tak často vychýlených struktur. Mix zpestřuje například i osudově mrazivá I´ll Finish You Up, která jako by vypadla z aktuálního alba Big Business.
Závěr desky je ale její nejslabší částí. Tak jako si v minulosti The Melvins rádi s větším či menším úšklebkem vystřihli třeba coververze Kiss nebo Alice Coopera, tentokrát si dopřáli klasiku My Generation, ovšem hranou nesrovnatelně pomaleji než v původním podání The Who. Téměř osmiminutový vtípek, kterému ale obzvlášť ve finiši citelně schází ostří. A pak přijde ještě závěrečná zhůvěřilost P. G. x 3 s kostelním chorálem a dětským žvatláním.
Na druhou stranu to, co z The Melvins dělá průkopníky, kteří za svou vizí dokázali bez valného komerčního úspěchu dupat bezmála třicet let, je jejich sympatická neochota zabývat se tím, jestli se někomu jejich hudba líbí, nebo ne. (Ačkoli pro úplnost se sluší připomenout i rozhovor The Melvins s novinářem, který považoval jejich starší hodinový záznam zkresleného vazbení za vztyčený prostředník směrem k fanouškům. Buzzo mu skoro utrhl hlavu - tak citelně se ho dotklo nepochopení jeho oblíbeného alba. Takže i tenhle krajíc má dvě kůrky.) V každém případě The Bride Screamed Murder se evidentně nestane zásadní deskou The Melvins. Není to jejich nejexperimentálnější ani nejpřístupnější počin, zůstává viset někde v lehce nedopečeném mezi. Tudíž nezbývá, než na velkou pecku zase čekat do příště. Jdu si zatím pustit nějaké starší Melvins. Jim je to asi stejně fu(c)k, ne?
