The Road - Filmová pustina na zvukovém nosiči
Filmové hudbě se na Radiu Wave věnujeme jen pokud se jedná o mimořádné počiny. Kompilace všemožně poslepovaných skladeb vytržených z kontextu desek nás většinou nechávají chladnými. Ale hudba k novém filmu Cesta od Johna Hillcoata je sama o sobě celistvým dílem. Před tím než přijde film do kin, si můžete přečíst román a poslechnout si podmanivý hudební doprovod.
Tohle je pustina. Jenom oharek toho, co kdysi bývala země. Ani nepotřebujete vědět, jaká katastrofa v úžasném románu Cesta od Cormaca McCarthyho zametla s nadutým lidstvem. Stačí, když víte, že se po zplundrované planetě potulují poslední stíny lidí, u kterých si nemůžete být jistí, jestli vás snědí nebo jen okradou.
Četl jsem zatím knihu a film ještě neviděl, ale nepochybuji o tom, že režisér John Hillcoat z McCarthyho příběhu o neutěšeném putování otce a syna zemskou pouští plnou popílku neudělal laskavou komedii. Nejkrajnější situace, ve které se snad může člověk ocitnout, staví všechny vaše milostné trable do polohy grotesky. Soundtrack k zfilmované Cestě tedy pochopitelně není žádná juchanda. Hillcoat oslovil svoje dlouholeté přátele Nicka Cavea a Warrena Ellise, kteří mu naposledy natočili hudbu i k australské kovbojce The Proposition, což taky nebyla zrovna podívaná k muchlování s vnoučaty. A žádná mojita si tedy ani u soundtracku k The Road - Cestě nejspíš dávat nebudete.
Super silný lomcovák snad dokáže adekvátně zchladit zážitek z The Road plný zoufalých emocí, které už není na koho cílit. Přesto Warren Ellis s Nickem Cavem našli polohu, která i z tak bezvýchodně neutěšeného tématu vykřeše zdání romantiky. Ne snad, že by multiinstrumentalista Ellis ze svých houslí loudil sladkobolné tóny nebo že by vytvořili hudbu, která neodpovídá tématu. Dlouholetá zkušenost z kapely Dirty Three a Caveových Bad Seeds ale přesně pasuje k McCarthyho románovým náladám. Obraz dvou lidí, kteří mají jen sami sebe a stojí proti až absurdně nehostinnému světu, může být paralelou spousty témat, kterými se už Cave i Ellis ve své tvorbě zabývali. Duše jako pustina s posledními ostrůvky naděje, ve které uvěříte jen, když vás o tom protějšek bude dokola přesvědčovat. Zachovat si víru i v situaci, kdy nevěříte sami sobě, to chce pořádný kus odhodlání a síly.
Hudba k The Road je ve své temnotě a melancholii krásná. Caveovo preludování na piano, Ellisovy rozmáchlé srdcerváčské housle a nejrůznější ruchy ve vás můžou vyvolat i pocit, jako byste si v zoufalství a smutku začali libovat. Osobně mám raději soundtracky, které jsou poskládané od různých interpretů. U hudby k The Road by ale kdokoliv jiný rušil. Devastující námět se Warrenu Ellisovi a Nicku Caveovi podařilo zpracovat tak, že funguje bez knihy i filmu. Je klišé o dobrých soundtracích říkat, že obstojí sami osobě. Hudba k Cestě je ale výprava sama o sobě a po skvělém románu a parádní hudbě se těším do kina. Už teď totiž vím, že z něj budu odcházet s radostí, jak je nádherné žít mezi hodnotově zkorumpovaným lidstvem na planetě, která ještě jakž takž funguje.
